Z pozdního socialismu do raného kapitalismu. Hudbou reflektuji dystopii, protože jsem z ní vyšel, říká skladatel Miroslav Tóth

Basket, lyže, step, fotbal, plavání, tábory. Tím vším si malý Miroslav Tóth musel projít, než ve dvanácti letech po hodinách hudební výchovy zjistil, že nejvíc ze všeho ho láká hra na klavír. Hudba ho provázela i dál, na střední průmyslovce: spíš než do vyučování docházel do knihovny, kde studoval hudební literaturu.

Čtěte také

Paměť je zvláštní zvíře: Hodnoty 17. listopadu oslabuje tolerance rasismu a diskriminace

Kromě frézování, soustružení a sváření se Tóth učil i základy kovářského řemesla. „Přišli jsme do suterénu, tam pec a v ní plameny, úplné peklo. V plášti tam pracoval pan Madro, bigbíťák s dlouhými vlasy, který nám vysvětlil, že je tam ještě z dob komunismu za trest. Začal mě učit na elektrickou baskytaru a za měsíc jsem uměl lépe než on,“ usmívá se Tóth. Opakovalo se to i s klavírem a další Tóthova cesta tak byla jasná. Po průmyslovce si přibral saxofon a konzervatoř, později pokračoval na bratislavské hudební vědě. Kompozici pak šel studovat na VŠMU.

Šťastná léta na HAMU

Jestliže na slovenská studia vzpomíná hlavně jako na dobu, kdy se stejně naladěnými spolužáky založili jakousi neformální zvukovou laboratoř, společně koncertovali a na workshopy si zvali umělce, kteří pro ně byli zajímaví, pražská HAMU mu dala zejména díky postavě Michala Rataje úplně nový impulz.

Miroslav Tóth (v popředí) během české premiéry Může ve skafandru|foto:Martin Popelář, Ostravské centrum nové hudby

„Otevřel mi dveře ke zvukovému designu a já začal ve svých čtyřiatřiceti některé věci znovu studovat a restartovat. Na HAMU jsem zažil čtyři velmi šťastné roky, myslím, že díky nim jsem teď v Českém rozhlase,“ odkazuje ke svému aktuálnímu angažmá.

Hudbu nejčastěji skládá ve slovenské podhorské vsi Horná Mariková, kde jej obklopuje ticho, tma a absolutní příroda. Zároveň ale vnímá, jak moc je obec poznamenaná tvrdými devadesátými lety. I na příkladu této vesnice vysvětluje, proč jej jakožto skladatele přitahují dystopická téma, která se odrazila i ve spolupráci s režisérkou Vierou Čakányovou nebo při komponování skladeb do autorského cyklu Black Angels Songs. „Vyšel jsem z pozdního socialismu a z raného kapitalismu. Naše prostředí je arogantně zatížené na profit z výroby, vždyť i Mariková je úplně  vytěžená. Náš vztah k enviromentu je děsivý, naše děti budou žít v prostředí, kde už se snad ani nebude dát pořádně dýchat. Dystopie tedy není vize, ale reflexe přítomnosti.“