Z poutě do Compostely jsem si odnesla hezký pocit z bytí na cestě, říká Markéta Bidlasová. O pohnutkách k putování vydala knihu
Dobře se postarat o svůj batoh, souputníky, svačinu a místo ke spánku neboli poctivě vyřešit to, co je právě třeba – to je podle Markéty Bidlasové důležité nejen na pouti do Santiaga de Compostela, ale i na každodenní cestě životem. O obrazné i doslovné cestě, ale také o divadle a filmu si ve Vizitce povídala s Markétou Kaňkovou v prosinci 2020.
Běž, řekla cesta. Tak se jmenuje knížka rozhovorů, postřehů i úvah spojených s poutí do Santiaga a také s různorodou skupinou lidí, kteří ji absolvovali. Knihu dala dohromady vystudovaná dramaturgyně, dramatička, autorka filmových scénářů a redaktorka Markéta Bidlasová. Původně ji nadchlo tematické vyprávění herečky Natálie Řehořové, posléze jí došlo, že takovou cestu chce absolvovat i ona sama. A tak vyrazila.
„Měla jsem pocit životní mělčiny, v níž se ocitlo i moje dvacetileté manželství. Na cestu jsem se vydávala v podstatě už v rozchodové fázi, chtěla jsem si to všechno přerovnat,“ vysvětluje pohnutky. „Další lidé jdou třeba proto, že mají vážně nemocného partnera, umře jim rodič anebo se ocitnou na životní křižovatce. Nemusí to přitom být žádné drama, absolvovat výjimečný zážitek potřebuje ledaskdo,“ dodává.
Na cestu z portugalského Porta podél Atlantického oceánu se nakonec vydala se svou sestrou. Kromě puchýřů zápasila s pocitem, že první polovina cesty byla výrazně hezčí. „Nakonec mi ale došlo, že i druhá půlka trasy, ta, co už nevedla přímo podél Atlantiku, je velmi hezká. A že právě sklízím plody semínka zasetého před půl rokem, kdy jsem se rozhodla na pouť vydat,“ vzpomíná a připodobňuje svou zkušenost z putování s tokem života. Sama prý tuto neúprosnost v Portugalsku oplakala. Z cesty do Santiaga jí pak prý dodnes zůstal hezký pocit z bytí na cestě. „Nepotřebuju vědět, co je přede mnou. Chci se akorát držet intuice, že ta cesta dává smysl.“
Divadelní vyprávění je mi bližší než to filmové
Markéta Bidlasová je vystudovaná dramaturgyně, ve Vizitce tedy mluvila také o tom, proč dala před výtvarným uměním přednost právě divadlu. Se svým ročníkem z DAMU dostala hned po absolutoriu místo v ústeckém Činoherním studiu, kde společně holdovali autorskému experimentálnímu divadlu. Dnes ale tíhne spíš ke klasické dramatice postavené na psychologii postav, dialogu a příběhu.
Čtěte také
Na svém kontě má také práci pro film, scénář například napsala pro snímek Jako nikdy Zdeňka Tyce. Jiří Schmitzer v něm hraje umírajícího malíře, který pomalu odchází obklopen dvěma ženami – partnerkou a zdravotní sestrou, jež kdysi bývala jeho milenkou. Scénář, protkaný řadou momentů hraničících s černočerným humorem, psala Markéta Bidlasová v těžkém životním období. Ke konci těhotenství přišla o dítě, její otec bojoval s rakovinou. „Ležela jsem tehdy v knihách a internetových diskusích o smrti, bylo to pro mě hodně terapeutické. Psaní scénáře mi pomohlo, zároveň jsem ale zjistila, že o tomto tématu už nic dalšího psát nechci. Nabídky jsem měla, ale já už k tomu řekla všechno,“ konstatuje.
V souvislosti se spoluprací se Zdeňkem Tycem mluvila také o rozdílech mezi psaním filmového scénáře a divadelního textu. „Divadelníci moc mluví, film více pracuje s obrazem. Rozumím, když se ve filmových scénářích škrtá. Sama jsem ale pořád spíš divadelník, je mi bližší vyprávění přes dialog.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
