Z Polska: Chopin na operní scéně

Mozaika

Opera Giacoma Oreficeho Chopin byla populární ještě ve třicátých letech. Pak na dlouho z jevišť prakticky zmizela. Ožila znovu s chopinovským výročím. Bylo to odvážné rozhodnutí, oprášit tuhle partituru. Zvláště, když varšavský pokus o novodobé nastudování skončil před třinácti lety fiaskem. Chopin Giacoma Oreficeho je opera jiná, než ostatní. Nikoli z důvodu originality, ale spíše z jejího nedostatku. Milánský skladatel z Milána, byl velkým obdivovatelem Chopina, důvěrně znal celého jeho dílo. Rozhodl se svému oblíbenému skladateli složit operní poctu, v níž bude mít místo jen jeho hudba. Vybral přes sto různých partií z klavírních děl Fryderyka Chopina a dal jim orchestrální podobu. "Jsou tu zastoupeny polonézy, nokturna, mazurky, balady i etudy," říká dirigentka a zároveň ředitelka Wroclavské opery Ewa Michniková, která se rozhodla právě tímto pozapomenutým dílem pozapomenutého skladatele připomenout dvousté výročí Chopinova narození. "Není to opera o Chopinovi, ale spíše imprese na toto téma, vypreparovaná z chopinovské hudby."

Orefice žil v letech 1865 až 1922, napsal jedenáct oper, působil jako hudební kritik, ale také třeba nové době objevoval starou hudbu. Jeho Chopin měl v Miláně premieru roku 1901, o tři léta později byl uveden v Polsku. Popularitě se těšil ještě ve třicátých letech. Později byl uváděn jen zřídka. V době největší slávy ovšem publikum dojímal až k slzám, dnes se jeví spíše jako kýč. Wroclavský tým se snažil přílišné melodramatičnosti všemožně vyhnout Režie se ujal Laco Adamik, slovenský divadelník, který působí v Polsku. S wroclawským operním domem jsou spojeny zejména jeho provokativní moniuszkovské produkcje, zvláště Halka, kterou nastudoval před pěti lety. Starší pokolení tehdy premiéru ostentativně bojkotovalo, mladí byli nadšení. Jak poznamenává wroclavská novinářka Magdalena Taliková, v případě Chopina tomu může být naopak. Zralé publikum se přijde podívat na Chopina, jakého zná - romantického trpitele, který tesní po vlasti, a svůj žal si vylévá mezi notové linky. Mladé publikum ovšem pomníkový Fryderyk těžko osloví. Jak podotýká Taliková, to co operu povyšuje nad průměr, je Chopinova hudba samotná, i když v neobvyklé podobě.

Režisér se musel vypořádat s několika nástrahami původní partitury, aby raritu povýšil na událost, kýč proměnil v atrakci, aby "z ničeho udělal něco", jak trefně poznamenal jeden z recenzentů. "Potíž je v tom, že hrdinou je Chopinova hudba, prakticky tu není žádné drama," řekl Laco Adamik pro list Rzeczpospolita. Rozhodl se tedy pro vlastní scénář, který ozřejmuje slovy. "Základem je smrt, a vše co se děje na scéně, jako by Chopinovi probíhalo myslí v posledních chvílích života." Díky tomu získaly čtyři obrazy ze života skladatele hlubší smysl.

Dirigentka Ewa Michniková svými úpravami zbavila operu nadměrného patosu. Díky tomu se- podle mínění recenzentů - hudební stránka Oreficeho opera jeví zajímavější, než například chopinovské baletní variace Alexandra Glazunova. Titulní roli ztvárnil americký lyrický tenor Steven Harrison. Ujal se jí s nadšením, i když patrně nebude mít mnoho příležitostí zopakovat si ji na jiné scéně.

Recenzent listu Rzeczpospolita Jacek Marczyński míní, že wroclavské představení by si zasloužilo, aby bylo zachováno ve zvukové nahrávce. "Svět dnes vzrušují podobné operní objevy, taková je móda."

Wroclawská inscenace má ještě jednu příchuť. V metropoli Dolního Slezska Chopin několikrát pobýval. A 8. listopadu 1830 tu dokonce zahrál před publikem ve Velké redutě Polského hotelu. Wroclaw se tak řadí po bok Vídně, Paříže či Edinburghu - mezi několik málo míst, kde skladatel veřejně koncertoval.

Spustit audio
autor: Ivan Matějka