Z Montserratu pod Bezděz. Vltava uvede dvacetidílnou četbu na pokračování z Durychova monumentálního románu Bloudění
Román Bloudění napsal Jaroslav Durych jako duchovní podobenství i osobitý výklad dějin. Mniši benediktýni pozvaní vojevůdcem Valdštejnem na hrad Bezděz a soška Panny Marie Montserratské, která z Katalánska doputovala až do českých Doks, inspirovali Jaroslava Durycha ve 20. letech minulého století k napsání románu Bloudění. Do vyprávění o Čechách decimovaných třicetiletou válkou vložil svůj vlastní výklad dějin. Do postavy rebela Jiřího promítl sám sebe.
Škleb dějin
V kraji pod Bezdězem, ve vesnici Vrchbělá, kam přijel na pozvání svého přítele, pátera Jakuba Demla, se Durych seznámil s neuskutečněným záměrem Albrechta z Valdštejna, který jako majitel Bezdězu usiloval o to, aby z hradu vznikl klášter. Oslovil nejprve řád mnichů augustiniánů a posléze benediktýny z Montserratu. Ve chvíli, kdy se už ke stavbě schylovalo, byl však Valdštejn v Chebu zavražděn. Durych si příběh vyložil jako škleb dějin a zásah Boží vůle. V románu, který chtěl původně nazvat Bloudění Panny Marie Montserratské, polemizuje spisovatel s tehdejšími výklady českých dějin: jak s národoveckým jiráskovským, tak s pravicovým pojetím historika Josefa Pekaře. Durychova interpretace narazila na nepochopení z obou stran. A navíc, což je typicky durychovsky zábavné, vzbudilo nevoli také u řady katolických hierarchů, říká literární historik Jan Linka.
Román je duchovní alegorií, kterou ve světské rovině tvoří příběh Albrechta z Valdštejna, významného šlechtice, politika a generalissima císařské armády. Druhou, duchovní rovinu, představují panna Andělka jako nositelka mariánského motivu, katolík Kajetán a českobratrsky naladěný rebel Jiří, skrze kterého promlouvá sám Durych.
Válečné utrpení
Jako vojenský lékař v 1. světové válce věděl Jaroslav Durych o lidských útrapách své, k jeho povinnostem mimo jiné patřila přítomnost u poprav. Hrůzy války třicetileté tak mohl popsat se vší naléhavostí: vraždění civilistů, pomsty vojáků, popravu důstojnických zběhů z obrovské, brutální bitvy u Lützenu.
Z připravovaného vydání korespondence s Jakubem Demlem víme, že poprvé se o Bloudění Panny Marie Montserratské Durych zmiňuje 22. listopadu 1920 v souvislosti se svým článkem do Demlova časopisu Šlépěje. Už za tři měsíce mění názor, téma ho zaujalo natolik, že je začal rozpracovávat do širší podoby. Zároveň se jako neúspěšný dentista vrací do armády (nyní už československé) a je na rok převelen do Užhorodu. Rodinu nechává v Přerově a má tedy čas studovat dobové prameny a knihy o třicetileté válce, které si nechává posílat od přátel. V dopise Demlovi se zmiňuje o tom, jak vnitřně prožívá příběhy vojáků táhnoucích pobělohorskou Evropou. K vlastnímu psaní románu se pak dostává v letech 1923 až 1927.
Nebarokní „barokní román“
Záleží na tom, co si definujeme jako baroko, upozorňuje historik Jan Linka. Z čistě kunsthistorického hlediska se do Českých zemí rozšířilo až po odchodu Švédů a jejich spojenců. Posádky tu zůstaly až do roku 1650 a postupně se stahovaly. Čechy byly jednou z nejrozvrácenějších zemí Evropy, pozdější války se nás nikdy nedotkly tolik jako tyto, země byla v katastrofálním stavu. Také vzhledem k hmotné situaci můžeme nástup baroka datovat až od poloviny 17. století.
K označování Bloudění nálepkou „barokní román“ se Jan Linka staví rezervovaně. Vnímá jej jako paralelu meziválečných expresionisticky laděných spisovatelů a historiků, kteří v barokním umění hledali to, co chtěli vidět ve svém vlastním světě po 1. světové válce. Konvenovala jim jedna z mnoha rovin baroka akcentující kontrasty a antitetické figury, jaké známe například z Bridelovy básně Co Bůh? Člověk?, na jedné straně Bůh, na druhé člověk a nic mezi tím. Odraz této zúžené, uměle vytvořené představy o baroku nacházíme i v tomto románu. Vznikal v době, kdy Durych jako symbolistický básník začíná expresionistické způsoby psaní přijímat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
