Z knížek po drahých lidech si budeme moct nechat jen několik a nakrátko, než je zase někdo zdědí po nás, říká Daniela Iwashita

„Dneska si připomenu setkání s několika lidmi, kteří mi určitou knížku předali nebo odkázali,“ říká literární historička a editorka Daniela Iwashita, „a každý z nich mě svým způsobem učil číst.“ Své vzpomínání začíná rodinnou knihovnou a tedy prolnutím dvou čtenářských tradic: z otcovy strany měla blízko k poezii, náboženským písním či modlitbám a z matčiny strany se dostala k detektivkám, humoristickým románům či braku. V gymnaziálním věku její emancipace od domácí četby souvisela s četbou Verlaina, Baudelaira a Rimbauda, ale třeba i Josefa Hory. Rok 1989 a s ním spojené otevření knižních stavidel zažila už jako studentka pražské filozofické fakulty. „Naráz k nám proudily knihy, informace, teorie a hlavně vynikající učitelé, kteří do té doby převážně nesměli veřejně působit v oboru, ačkoliv jím žili.“ Z pedagogů ji nejvíce ovlivnili literární vědci Miroslav Červenka a Vladimír Binar, ale vzpomíná i na své spolužačky a spolužáky. Po studiích působila jako redaktorka kulturní přílohy Lidových novin Orientace a zažila tam četná literární setkání, například s Ludvíkem Vaculíkem. Novinařinu však dávno opustila a dlouhodobě se jako editorka věnuje dílu Jakuba Demla.