Ya Tosiba pořádá Love Party. Přijít můžou tentokrát i ženy

Ya Tosiba – Love Party (2017)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ya Tosiba – Love Party (2017)

Ázerbájdžánská zpěvačka Zuzu Zakaria se věnuje svébytnému folk-rapovému stylu meykhanna, tradičně vyhrazenému pouze mužům. A k tomu všemu natočila lechtivý videoklip...

Přežije-li něco Stalina, přežije cokoliv, tvrdí dnes v ázerbájdžánském Baku pamětníci syrového lidového stylu meykhana při pohledu na velmi populární televizní estrády, v nichž se starobylá verze slam poetry – za vlády Sovětů zakázaná – proměnila v mainstreamový fenomén. A do toho přichází dvojice Ya Tosiba s albem Love Party spojující žánr meykhana s elektrobeaty.

Ázerbájdžánská zpěvačka Zuzu Zakaria se tradice moc nedrží: náboženské zvolání „Ya Allah“ zaměnila za „Ya Technology“ a vedle toho, že odvážně vstoupila na území vždy zapovězené ženám, k moderní proměně islámského meykhana přidala značně provokující akcent: ve videoklipu skladby Molla se po celou dobu ve výtahu vášnivě líbá s ženou.

Může si to daleko od domova dovolit. Etnomuzikologii sice vystudovala v Oslu, dnes ale žije v Berlíně, kde s finským pionýrem severského elektrostylu skweee Mesakem tvoří duo Ya Tosiba.

Zatímco třeba Inuité v katajjaqu mezi sebou soupeří výhradně vydáváním zvuků, v tavernách ázerbájdžánského Baku se stovky let utkávají básníci a lidé s darem spontánního veršování, nuceni se bez jakékoliv přípravy držet pevně udaného rytmu a schopni v rýmech a tématech navázat tam, kde protivník skončil. Pokud se nezadaří, prohrávají.

Meykhana může trvat pár minut, ale i několik hodin, záleží na mistrovství a bystrosti soutěžících. Proto se traduje, že ti nejlepší získali umění okamžitého veršování od Boha, což nás zavádí do hluboké islámské historie.

Meykhana se z perštiny do angličtiny překládá jako „the place of the wine“, česky si nevýstižněji pomůžeme s poetickou vinárnou. Hudební odkazy pak vedou k súfijským tradicím zhudebněné poezie ghazal a ázerbájdžánské verzi qawwali, strhujícímu mughamu, improvizované hudbě s náladou udávanou verši.

Stalin a jeho parta měli z lidového rapování poezie o každodenním životě v dělnických čtvrtích Baku hrůzu: co kdyby se satirické šlehy obrátily proti nim? Zákaz přišel se vznikem Sovětského svazu okamžitě. Styl Meykhana od té doby přežíval v podzemí a spontánním básníkům, nejčastěji lidem na hraně zákona s kladným vztahem k návykovým látkám, hrozilo vězení.

Nebyli by to ale komunističtí pokrytci, aby oblíbený způsob vyjadřování během druhé světové války nepoužili jako ideologickou zbraň proti nacistům. Konec války, konec oficiálního povolení: meykhana se znovu ocitl na černé kulturní listině.

Teprve když Ázerbájdžán získal v roce 1991 nezávislost, pronikl na veřejnost, zásadně ovlivnil ázerbájdžánskou hiphopovou scénu a na obrovské popularitě získaly televizní souboje, kde soutěžící vyhrávají drahá auta a značné sumy.

Oblíbenost následně proměnila rytmické poety v žádané hvězdy svateb, už bez potřeby dodržovat nepsaný zvyk: ženám vstup zakázán. Odnedávna jim totiž byl přístup do mužské arény, nestranící se vulgarit a sexuálních narážek, zapovězený, a když na svatbě došlo na meykhana, musely se vzdálit.

Se vstupem do kulturního byznysu a za přímé podpory vlády se změnilo jak složení publika, tak zaměření textů a když se v meykhana poprvé objevily ženské raperky, staří mistři zaplakali. Svobodomyslné umění na pokraji společnosti se tím podle nich přetransformovalo na průměrnou syntézu poezie a rytmu, bez dodržování odvěkých pravidel, kdy stačilo prsty udat na stůl nebo na rámový buben rytmus, načepýřit se jako kohout a spustit příval slov, představujících komentář a zbraň současně.

„Poetické souboje meykhana nám mohou připomínat sokratické rozhovory, ve kterých se proces hledání pravdy děje prostřednictvím dialogů, argumentů, úvah a dohadování. Umělci na sebe tím přebírali úlohu pozorovatelů společnosti,“ napsala ve své magisterské studii o meykhana Zuzu Zakaria.

Při hledání autentického provedení narazila na několik překážek: vychrlené verše se většinou písemně nezaznamenávaly, těch málo sbírek pochází z doby před nástupem Sovětů a hledat dnes v Baku komercí nedotčenou podobu, musíte zajít do zastrčených taveren nebo na soukromé akce, asi jako když v Andalusii zatoužíte po syrovém flamenku.

A pak přišel další problém: ženy na meykhana nadále nezvou. Na otázku, jestli by chtěla koncertovat v Baku, odpovídá ano, reakce z domova na hudbu Ya Tosiba se nicméně vřelé pozvánce moc nepodobají. Dělat si srandu z mužských, náboženství, mladých pirátů silnic a fotbalových fanoušků to se zatím ani u liberálů v Ázerbájdžánu nepromíjí.

Album Love Party zahrnuje úpravy nasbíraných textů převážně staršího data přizpůsobených dnešku a vlastní, ironicky laděnou tvorbu zpěvačky. Hudba, přiznávající pravidelný rytmus a tradiční arabskou melodiku ovšem s analogovými syntezátory tepe ve skandinávském elektro funky stylu skweee, u jehož zrodu stál finský producent Tatu Metsätähti aka Mesak.

S meykhana má výsledek společného už hodně málo, nejvíce s rapujícím zpěvem Zuzu v původních dialektech, o to ale ani tolik nejde. Bez Ya Tosiba bychom se hlavně asi jen tak nedozvěděli o meykhana, jedinečné kultuře spjaté s historií Ázerbájdžánu.