William Wordsworth: Podzemní hudba. Literárně-hudební pásmo z poezie anglického romantického básníka

William Wordsworth se narodil 4. dubna 1770 v městečku Cockermouth v Cumberlandu v rodině otce právníka a pěti sourozenců. Byl členem tzv. „jezerní školy“, skupiny umělců, kterou spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. Básníci jezerní školy (lakisté) otevřeli Anglii cestu k romantismu.

Literární revoluce

Roku 1798 došlo k anonymnímu vydání sbírky Lyrické balady, která svou názorovou prudkostí a jazykem, jímž „hovoří střední a nižší společenské vrstvy“, znamenala reálný rozchod s klasicismem. V tomto společném díle s přítelem Samuelem Taylorem Coleridgem Wordsworth uveřejňuje kratší příběhy ze života venkovských lidí a vyděděnců – opuštěných matek, tuláků, žebráků, vysloužilců, trestanců a venkovanů vyhnaných z půdy ohrazováním a rozvojem průmyslu. Básně zde uveřejněné „odstartovaly“ literární revoluci. Představují reakci na všechno, co se v 18. století vyžilo. Lakisté četli Chaucera, Shakespeara i Miltona, toho především, prohloubili a postulovali cit pro přírodu.

Osobitá víra v přírodu

Wordsworth dlouho zůstával víc než polovičním ateistou. Postupně se ale dopracoval osobité víry ve zlidštěnou přírodu, která pro něho přestala být samozřejmou daností a stala se živou duchem prostoupenou bytostí, kterou je třeba chránit. Přírodou se ale nedojímá, ani v ní nehledá rousseauovského „vznešeného divocha“. Maluje scenérii, postihuje náladu, vypovídá příběh, poslouchá „podzemní hudbu“ větru ženoucího bouři, to vše v něm povznáší ducha a zušlechťuje duši. (Podzemní hudba je také název výboru, který v překladech Zdeňka Hrona poprvé samostatně představuje autora – pozn.red.)

Wordsworth, je provinční duch v nejlepším římském smyslu toho slova (v tom připomíná Vergilia), uzavřený, občas chladný a pedantický, bez smyslu pro humor. Je snad nejplodnějším autorem sonetů: složil jich kolem pěti set a hrstka patří k nejlepšímu, co bylo v této formě anglicky napsáno.

Básník je podle něho dospělý člověk, uchovávající si dětskou nevinnost („dítě je otcem člověka“), hledající svěžest v zasutém, všedním, zaprášeném a okoralém.

Síla obraznosti

V roce 1805 píše Wordsworth rozsáhlou báseň Předehra, zamýšlenou jako součást vrcholné celoživotní skladby Poustevník, shrnující Wordsworthovu životní a přírodní filozofii. Vně báseň zachovává slupku osobního příběhu. Líčí životní osudy svého autora od dětství po Francouzskou revoluci (kterou byl zpočátku nadšen), ale ve skutečnosti je knihou o zrání básnického ducha, anamnézou básníkova vnitřního života, vnitřním dialogem. Mimo jiné ho zajímá obraznost, zejména zkoumá, jaký vliv má na morální osvobození člověka od společenských konvencí i od temných sklonů jeho vlastního nitra. Obraznost, probuzená, posilovaná pozorováním a prožíváním přírodních jevů a pozdější reflexí v klidu domova, má podle autora moc a sílu zjevení.

William Wordsworth (zemřel 23. dubna 1850) svůj básnický jazyk nalezl v blankversu: příboj vět se v něm sváří s vlněním metra, styl je neopakovatelný.

Text článku vychází z doslovu překladatele Zdeňka Hrona ke knize Jezerní básníci.