Wieslaw Myśliwski: Traktát o louskání fazolí 3/14

02401687.jpeg

On-line do pondělí 2. června 2014

Traktát o louskání fazolí W. Myśliwského je rozsáhlou samomluvou, ve které zazní vzpomínky, úvahy o světě dětství, pomíjivosti a prchavosti života, o vratké spolehlivosti paměti, o tom, zda vůbec člověk žije svůj život věrohodně a oprávněně. V několika časových vrstvách se rozvíjí příběh, který sahá od doby druhé světové války až k současnosti.

Wiesław Myśliwski (nar. 1932) absolvoval v r. 1956 studium polské filologie na Katolické lubelské universitě. Pracoval v nakladatelství LSW, v letech 1983–89 byl místopředsedou Národní kulturní rady, v letech 1986–89 členem konsultační rady předsedy rady státu PLR. V letech 1993–99 pracoval jako šéfredaktor kulturního čtrnáctideníku „Sycyna“.

Myśliwski debutoval v roce 1967 románem Nahý sad. Jako epopej vesnického osudu bývá označován román Na kameni kámen. Za román Obzor obdržel autor v roce 1997 poprvé cenu Nike. O deset let později získal Nike podruhé, za román Traktát o louskání fazolí.

Kdo vypráví a kdo naslouchá?

Děj románu Traktát o louskání fazolí je zasazen do nejmenovaného místa na polském venkově. Vypravěčem je starý muž, osamocený, jen ve společnosti dvou psů, kterým kdysi zachránil život.

Když ho nečekaně navštíví neznámý muž a chce od něj koupit fazole, rozvine před ním vypravěč nejen svůj vlastní život, ale vylíčí zároveň tragický osud své rodiny a vesnice, vypálené za druhé světové války, smutnou epizodu partyzánské skupiny, která ho zachránila, poválečná drsná léta dospívání v chlapeckém učilišti, nelehké existenční reálie v totalitní době. Také však uvažuje o dávných snech a představách, o náhodách i moci osudu, o zoufalství ze vztahů k ženám i potížích plynoucích z lásky ke hře na saxofon.

Kdo je vlastně vypravěč a kdo je ten, jenž mu naslouchá? Nezosobňuje se tu jen další představa? Nevytvořil vypravěč jen své alter ego, s nímž může polemizovat a zvažovat možné varianty životních moudrostí? Kdo je tajemný návštěvník a je vůbec skutečný?

Jasnou odpověď Myśliwski nedává, ponechává otevřený prostor, jako by rozostřený, tajemný. Takový je ostatně styl celého románu, mnohé zůstává nedořečené, v náznaku, v nápovědích.

Poslední svědek minulosti

Vypravěč kdysi místa svého dětství opustil. Po letech a podivnou shodou náhod se do nich vrátil, teď o nich vypráví, přičemž jako by přes sebe kladl několik obrazů, obrysů – ty, které uchovává v paměti, jiné, které si vysnil, anebo o nich jen zprostředkovaně slyšel. Žije sám, hlídá domky výletníků a obnovuje nápisy z tabulek na opuštěných náhrobcích.

Zdá se, že je posledním svědkem minulosti, jejíž stopy postupně zanikají, ztrácejí se z reality i z povědomí. Zároveň je tedy posledním hlasem, který o tom všem může vyprávět. Dokud hovoří, žije a existuje i zanikající minulost.

Hold jazyku

Románový monolog W. Myśliwského je mimo další vrstvy a roviny také holdem jazyku, a speciálně jeho mluvenému projevu, řeči, jejímž rytmem je autor fascinován. Rytmu mluveného slova je ostatně v této knize všechno podřízeno.

Z příběhů, které jsou reprodukovány jedinou osobou, zaznívá polyfonie všech těch, kteří jeho životem prošli a v jeho paměti či duši zanechali stopy. Ústředním tématem knihy je lidská paměť: „Závisíme na paměti, jako les závisí na stromech a řeka na březích. Řekl bych dokonce, že nás paměť stvořila. Nejenom nás, ale svět vůbec.“


Účinkuje: Ladislav Mrkvička

Autor: Wieslaw MyśliwskiPřeklad: Lenka DaňhelováPřipravila: Milena M. MarešováRežie: Lukáš Hlavica