Vzpomínka na únor

17. únor 2006

V polovině 70. let minulého století zachvátil naši zemi ošklivý nečas. Z obrodného procesu závěru 60. let nezbylo už vůbec nic, z učeben a úřadoven zmizel i poslední již senilní symbol "komunismu s lidskou tváří", nahrazen symbolem kolaborace a veřejné proradnosti. Pod Radobylem vlnitým plechem obehnaná kasárna z dob Marie Terezie, politicko-výchovná světnice, major Oliva, téma kontrarevoluce, oportunismus. Prstem ukazuje na mě: "Soudruzi vojáci, sedí mezi vámi vojín Vaculík, zrádce dělnické třídy a komunistických ideálů, podvratný živel a." už si ty politrucké fráze nepamatuju. Dlouhé zaražené ticho, až se vymrští vojín Lolo, Cikán: "Soudruhu majore, osvětlete nám, v čem vlastně tkví to jeho zlodušství?" Major Oliva rudne, hulákal by, ale na Cikány? - To nemůže.

Kam se poděl major Oliva, nevím, ale od té doby si Cikánů více všímám, zdálky každý třetí totiž vypadá jako Lolo.

V Božkovské ulici na plzeňském Petrohradě Romové zakopávají do chodníku svazky barevných hadic a k obecnému (možná jenom mému a potkanovu) překvapení pak znovu ukládají do chodníku i původní žulové desky. Sice je kladou o cosi křivolačeji, než byly, ale kéž jenom jejich lajdáctvím! Obáváme se totiž (s potkanem), že za nedlouhý čas vtrhne do Petrohradu dobře organizovaná gádžovská firma, všechny desky zručně mechanicky vyrve (odveze je kdoví kam) a bez dotyku lidské ruky položí zámkovou dlažbu s milimetrovou přesností. Petrohrad tak ztratí charakteristický plošný fundament rozmanitých tvarů, žulových odstínů a zvláštního jasu z radosti chudinských kroků na poctivém, kamenném bulváru.

Po řadě pošmourných dnů trochu vyšlo slunko, a tak starou petrohradskou dlažbu alespoň fotografuju. Což je ten nejubožejší způsob občanské angažovanosti. Ačkoliv je pod nulou, bratři Romové sundali košile a jenom v bílých nátělnících hmoždí se s kameny. Z vyklenutých břichů páří se, tu snadno odlepil se od práce vojín Lolo a hičmo těsně kolem mě míří do krámku pro pivo. Tady nefotografuju, aby si Romové nemysleli, že viděti Cikány pracovati, pokládati to, obrýlenec, za nějakou exotiku. A přitom ve výkopech a kanalizacích jiného než Roma pomalu neuvidíš. Prý škaredá práce i pro Ukrajince.

Jdu za roh do Rubešovy ulice, kde je do chodníku mezi psími hovínky zapuštěn kamenný kruh s vrytým letopočtem 21. 6. 1918. Oč jde, vysvětluje deska na domě v Koterovské ulici: "Památce obětí rakouské hladové persekuce, zastřelených dne 21. 6. 1918 maďarským vojskem, vedeným poručíkem Wirflem z Plzně." Tam, kde byly zabity děti (celkem pět), jsou ony kruhy (např. v Koterovské na něm stojí popelnice). Kvůli kamennému kruhu otevírám fotoaparát - a co nevidím, no samo nebe! Proti mně sune se starší zavalitý muž v obleku a kravatě, v rozhaleném kabátě, tažený třemi jezevčíky. "Můžu si vyfotit vaše psy?" slušně se ptám, a cvak. "Nemůžete," bez úsměvu vece muž, "a vůbec, kdo vám tady dovolil fotografovat?" "A kdo by mně to měl dovolit?" ptám se užasle, "jenom si tady dokumentuji tu krásnou dlažbu," omluvně pravím, místo abych ho přímo fotil. "Tam fotografujte ty Cikány, jak rozhrabávají chodníky a jak všude jenom dělají bordel, mrchy." A jak muž trhnul jezevčíky, potkan mizí v kanále, a jak druhou rukou zlobně prstem ukázal, jako bych se znovu ocitl v podradobylských kasárnách a viděl majora Olivu. A nebo je ta podoba zase jen čistě náhodná?

autor: Ondřej Vaculík
Spustit audio