Vždy roztříštěný československý exil? Unikátní setkání ve Frankenu ukázalo, že to tak být nemuselo

„V malé obci Franken se stalo něco, co bylo do té doby nemyslitelné. V neděli se v místním kostele ve výroční den komunistického puče v únoru 1948 odehrála zcela neuvěřitelná věc: kostel byl plný českých exulantů ze všech koutů západní Evropy i Ameriky. U oltáře promlouval český kněz, benediktinský opat Anastáz Opasek, a před ním klečel bývalý tajemník ÚV KSČ z roku 1968 Zdeněk Mlynář, který se v 50. letech – když byl Opasek v komunistickém vězení – cítil být coby komunistický svazák naopak na vrcholu dějin. Oba vyhnala do exilu sovětská okupace v roce 1968. Pro Opaska to bylo jen potvrzení dosavadního vývoje, zatímco pro Mlynáře pád ze slonovinové věže do tvrdé reality.“

Opravdu to v 70. a 80. letech s „tou totalitou“ nebylo tak hrozné?

• Upravit
• Smazat

Období komunistického Československa trvalo více než čtyřicet let. Nebylo to období jednolité, které by bylo zcela stejné v 50. či v 80. letech. Možná právě proto se objevují názory, že poslední dvě desetiletí už klasickou totalitou nebyla. Otázkou ale zůstává, zda lze poměřovat míru totality pouze počtem poprav a množstvím fyzického teroru.

Text, který napsal spisovatel Ota Filip, přesně vystihuje, co se vlastně odehrálo. Do té doby žil československý exil v menších či větších rozporech. „Nejednotnost byla až do daného setkání v roce 1978 ve Frankenu. Ona nejednotnost byla problémem i proto, že tím neměl velkou váhu v zahraničí,“ vysvětluje host pořadu, historik Petr Placák.

Umění překlenovat rozdíly

Daný rok bylo setkání zaměřeno na ono neblahé výročí a Petr Placák konstatuje: „Hlavní otázka byla, kdo zavinil únor 48. Jedni to svalovali na druhé, že za to mohou všichni ti, kdo byli v  Národní frontě, a ti se tomu bránili. Nejvíce problematická byla otázka sudetských Němců, protože právě ti, kdo byli z Národní fronty, za to byli odpovědni.“ Poté bylo vydáno Společné prohlášení bývalých vítězů a poražených ve Frankenu 1978. Už onen název přesně vystihuje, jaké společenství lidí se tam setkalo.

Organizátorem celé akce, která se pak pravidelně každoročně opakovala – byť s různými tématy – byla společnost Opus bonum neboli „dobré dílo“. Právě tak se jmenovalo prvorepublikové nakladatelství Josefa Floriana ve Staré Říši na Telčsku. K jeho myšlenkám a aktivitám se zakladatelé bavorského spolku vraceli. 

Byl Václav Havel opravdu vynálezcem „nepolitické politiky“?

• Upravit
• Smazat

„Nepolitická politika“ je na první pohled nesourodý pojem. Přesto se v našem veřejném prostoru objevuje a častokráte s dehonestujícím nádechem. Bývá připisován prezidentu Václavu Havlovi, a to především v rámci kritických výhrad k jeho osobnosti. Ale byl skutečně Václav Havel tím, kdo tento pojem „vynalezl“?

„Franken je malá vesnička na severu Bavorska, u pramenů řeky Ohře v oblasti zvané Smrčiny poblíž českých hranic. Původně byly pořádány tzv. Akademické týdny, setkání převážně křesťanských intelektuálů. S příchodem Richarda Belcrediho do vedení Opus bonum a pod vlivem Pavla Tigrida se setkání stala otevřenými pro všechny – nejen pro katolíky,“ píše v knize Dobré dílo Anastáze Opaska dokumentaristka a publicistka Monika Elšíková. A právě Anastáz Opasek je dle řady lidí osobností, která uměla spojovat lidi a překlenovat rozdíly mezi nimi. „Bez něj by to určitě nebylo,“ dodává Petr Placák.

Jasný cíl

Sjednocení exilu, stejně jako sjednocení domácí opozice o rok dříve v rámci Prohlášení Charty 77, bylo pro komunistické Československo problémem. Jeho snahou bylo co nejvíce napomáhat rozporům a neshodám. „Do exilu vysílali své lidi jako agenty, ti podporovali rozpory a dokonce sami vydávali tiskovinu Nový proud,“ komentuje Placák. A směrem k obyvatelům státu pak nastoupila klasická propaganda, například v týdeníku Tribuna byl v březnu roku 1978 otištěn článek pod názvem Čí chleba jíš, toho píseň zpívej – podepsán je Josef Skutečský – a rétorika byla zcela obvyklá, dehonestace jednotlivých osobností.

Opus bonum rozšiřovalo svou činnost, navázalo spojení a jistou komunikaci s domácí Chartou 77 a především „dokázalo, že exil v rozporech být nemusel a nebyl. Samozřejmě v diskuzích se objevovaly různé názory, často protichůdné, ale cíl byl jasný a sjednocující: vize svobodného Československa,“ konstatuje historik Petr Placák.