Vždy povstanou noví bojovníci

17. srpen 2005

Něco takového jste asi ještě neviděli. Ale v létě se to hodí. Hongkongský film Kung-fu mela, zpola míněný vážně, zpola parodicky přepjatý, vychází nejen z tradic svého žánru, kde posílil akrobatické prvky v soubojích, ale také se poučil z obřadné poetiky spaghetti-westernů, čerpá z brutality dávných animovaných grotesek (zejména v úderech a dopadech), zužitkoval módní cynické morbidity a navíc přidává rozbití klasické dramatické výstavby. Nejsnáze si této skutečnosti všimneme na rotaci postav.

Vedle stabilně přítomného, avšak do pozadí stále odsouvaného otrhaného zlodějíčka, jenž po celý příběh usiluje o přijetí do obávaného gangu (protože už v dětství se přesvědčil, že činit dobro se nevyplácí), vystupuje plejáda dalších postav. Zpravidla v průběhu dění umírají a vzápětí jsou nahrazeny dalšími. Už začátek je příznačný: partu rváčů, kteří právě odcházejí ze zdemolované policejní stanice, zlikviduje konkurenční gang, který si říká Sekerníci (protože sekera je hlavní zbraní)... Okázale operetní násilí šířené Sekerníky vtrhává do dosud poklidné chudinské čtvrti. I tam se však pokaždé vzchopí několik nenápadných odvážlivců, kteří se s omluvným úsměvem postaví na odpor - a shodou okolností mistrně ovládají bojová umění. Když podlehnou, na jejich místo se staví další. Posledním, příkladně přerozeným bojovníkem (jeho proměnu zastupuje líhnutí překrásného motýla z nevzhledné kukly), který razantně obhájí spravedlnost, se stane právě onen ničemný otrapa. Zahrál si ho režisér filmu Stephen Chow.

Stylizace a nadsázka proniká i do pojetí jednotlivých postav, jejich oblečení (Sekerníci třeba chodí ve slušivém černém ošacení s cylindrem na hlavě) a způsobu boje - jediná žena mezi bojovníky ovládá lví řev, který každého protivníka spolehlivě paralyzuje. Najatí zabijáci naproti tomu vrhají ze svého strunného nástroje vražedné démonické síly nabývající podoby záhrobních netvorů. A vrcholně nebezpečný maniak, osvobozený z psychiatrického ústavu, připomíná neškodného starouše - do té doby, než jeho úder prolétne tak bleskurychle, že jej lze stěží postřehnout.

Stylizace a nadsázka - to je základní rys poetiky filmu Kung-fu mela

Kung-fu mela nastoluje zběsilé tempo, jeden akční výjev stíhá druhý. Záhy si povšimneme trikových sekvencí ještě umocňujících rychlost pohybu, zatímco jindy upoutá zpomalený záběr. A to nejen v "matrixovitě" pojednaných soubojích, kdy jsou téměř baletně zaznamenány průlety či průskoky vzduchem, ale zvláště v souvislosti s roztříštěným lízátkem, tvořícím důležitou spojnici s minulostí. Bizarnost a groteska určují soubojové scény - ať se již několik jedinců snadno ubrání celému davu padouchů, nebo když probíhá vyrovnaný střet mezi mistry svého oboru. Stejně zveličena je i motivační sféra posunutá k pohádce.

Film slučuje různorodé prvky, nevyhýbá se ani mystice, jak dokazuje závěrečný gag se zkázonosným otiskem Buddhovy dlaně, ani melodramatu, což prozrazuje několik dojemných retrospektiv. Kombinuje nezlehčovanou krutost s nadsázkou jejího zpodobování. Oproti rozpačitým českým pokusům na obdobném poli (Choking Hazard žertuje s hororem) oceníme marnotratnou vypravěčskou vynalézavost, neslábnoucí dějový spád a zejména střihovou údernost každé situace, dovedené k účinné pointě. Udržet diváckou pozornost se zdařilo na výtečnou. Co říci závěrem? Bavil jsem se. Někdy až královsky...

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?