Vzdálené světlo lotyšského skladatele Pēterise Vaskse přiblíží posluchačům Filharmonie Brno
Čtyři díla skladatelů 20. a 21. století zazní v brněnském Besedním domě. Abonentní koncert Filharmonie Brno nese podtitul Vzdálené světlo, což je název jedné ze skladeb programu. Jejím autorem je současný lotyšský skladatel Pēteris Vasks. V jeho tvorbě se zrcadlí dějinná tíha, utrpení, neskomírající naděje, hrdost, ale také svéráz pobaltské přírody a lotyšského folkloru. Tato témata v jeho hudbě nabývají univerzálního charakteru a jsou provázena hlubokou spiritualitou, silnou emocionalitou a humanistickým poselstvím.
Komponovat začal Pēteris Vasks v době, kdy, jak sám uvádí, se naučil noty: „Bylo mi nějakých deset let, ale bylo to takové moje osobní tajemství. Poměrně dlouho jsem si nebyl jistý, jestli to co píšu, by mohlo být zajímavé i pro někoho jiného.“
Měl jste v té době nějaký skladatelský vzor?Takovým momentem absolutního okouzlení pro mne bylo, když jsem v opeře v Rize poprvé slyšel Wagnerova Tannhäusera. V té chvíli jsem pochopil, že hudba bude to hlavním v mém životě. Ale ještě jsem nevěděl, jestli budu zpívat, skládat nebo hrát na nějaký nástroj.
Proč jste nakonec zvolil hru na kontrabas?Pocházím z malého lotyšského městečka Aizpute, kde jsem se nejprve učil hrát na housle. Moji prarodiče žili v Rize. Když mi bylo patnáct let, babička zemřela a dědeček mi navrhl, abych se za ním přestěhoval. Shodou různých náhod jsem se nakonec dostal ke hře na kontrabas. Ten má také čtyři struny, jen má větší tělo. Hru na kontrabas jsem pak vystudoval na Litevské státní konzervatoři.
Kdy a kde byla premiérována vaše první skladba a jaký jste z toho měl pocit?Můj otec byl baptistický duchovní a vedl chrámový sbor. Jednoho dne předal jeho členům moje skladby, aby se je naučili. Já jsem potom přišel a poslouchal jejich provedení. Ze začátku jsem se hrozně bál do toho nějak zapojovat, což se ale časem změnilo. Uvědomil jsem si, že ty skladby jsou vlastně takové moje děti a je důležité jim být při jejich růstu nablízku, pomáhat jim a snažit se jim ukázat tu nejlepší cestu. Při každém veřejném provedení mojí skladby před diváky dodnes cítím určité chvění a držím své skladbě palce, aby dopadla co nejlépe.
Kdy jste opustil dráhu hráče orchestru a začal jste se naplno věnovat komponování?Už v průběhu studií hry na kontrabas jsem hrál v různých orchestrech. Během té doby jsem pochopil, že komponování je pro mne to nejdůležitější. Nestačilo mi jen si své skladby přehrávat doma. V letech 1973 až 1978 jsem proto studoval kompozici na Lotyšské státní konzervatoře u Valentina Utkina a po obdržení diplomu jsem vydal na dráhu profesionálního skladatele. V té době už jsem měl rodinu a musel uživit dvě děti. Začal jsem proto spolupracovat i s několika amatérskými orchestry, pro které jsem upravoval různé skladby.
Jak byste osobně charakterizoval svoji tvorbu?Pomocí své hudby bych chtěl vyprávět, jak je svět krásný. Kolem nás je řada věcí, okolo kterých část jen projdeme a vůbec si jich nevšimneme. Jsou to leckdy velké hodnoty a chtěl bych na ně svoji tvorbou upozornit.
Jednovětý Koncert pro housle a smyčcový orchestr „Tālā gaisma“ (Vzdálené světlo, 1996–1997) Pēterise Vaskse zazní 25. února v 19:30 v Besedním domě v Brně. Sólistkou bude německá houslistka ruského původu Alina Pogostkinová. Na programu je dále Fantasia pro smyčcový orchestr Hanse Wernera Henzeho, skladba Do nitra světla od finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary a koncertní suita Pelléas a Mélisanda od Jeana Sibelia. Filharmonii Brno řídí finský dirigent Juha Kangas.
Co bylo podnětem k napsání skladby Vzdálené světlo, kterou uslyšíme ve čtvrtek a v pátek v Brně? Patří do okruhu mých skladeb komponovaných pod dojmy společenských a kulturních změn v Lotyšsku. Název Vzdálené světlo odkazuje k mým vzpomínkám na dětství, kdy jsem sám hrál na housle, a zároveň ke třpytícím se hvězdám vzdáleným miliony let. Inspiračním zdrojem byla hlavně memoárová kniha Střípky dětství slavného houslisty lotyšského původu Gidona Kremera, kterému je skladba věnována. Byla to pro mne taková velká výzva a dnes je to jedna z mých nejvíce hraných skladeb ve světě. Gidon Kremer je navíc o rok mladší, než já. Měli jsme společné dětství a žili ve stejném prostředí.
Proč se jmenuje právě Vzdálené světlo?Svým skladbám vždy dávám jména, aby se v nich posluchači mohli lépe zorientovat. Mohl bych ji jednoduše nazvat Koncert pro housle a orchestr, ale přijde mi lepší dát posluchačům možnost si za tím názvem něco představit. Něco, co je nad námi, nad naším každodenním životem. Jsem toho názoru, že hudba by měla být potravou pro duši. Snažím se hudbou vyprávět o přírodě, o světě kolem nás. A pokud to někoho osloví, je to to nejkrásnější. Hudba je dar od boha a já jsem nesmírně šťastný, že ji mohu nejen poslouchat, ale i psát.
Charakteristika skladby na webu Filharmonie Brno: Jednovětý Koncert pro housle a smyčcový orchestr „Tālā gaisma“ (Vzdálené světlo, 1996–1997) Pēterise Vaskse je rozčleněn do tří dílů, z nichž každý obsahuje sólovou kadenci – virtuózní, avšak funkčně zakomponovanou do hudebního toku. Elegičnost táhlých melodií, bytostná lyričnost, převládající meditativnost a závany sentimentu jsou narušeny kontrastními dramatickými momenty – středním dílem v quasi tanečním rytmu a expresivním valsem macabre zahrozivším ke konci skladby, po němž se však vrací harmonické zklidnění ústící do tichého mihotání zašlých vzpomínek. Gidon Kremer premiéroval Vzdálené světlo v roce 1997 na Salzburger Festspiele se svým orchestrem Kremerata Baltica pod taktovkou nedávno zesnulého legendárního dirigenta Sauliuse Sondeckise. Dílo si od té doby do svého repertoáru zařadily takové houslové veličiny jako John Storgårds, Renaud Capuçon, Anthony Marwood, Alina Ibragimova nebo Alina Pogostkina, která se zhostí sólového partu při dnešním brněnském provedení. Právě Alina Pogostkina nahrála před pěti lety Vzdálené světlo (v doprovodu Sinfonietty Rīga řízené Juhou Kangasem) spolu s dvěma dalšími Vasksovými skladbami, Vox Amoris a Meditace, pro prestižní německou společnost WERGO.
