Výstavy nemám dopředu vymyšlené. Zkouším na nich vzájemné působení soch, do hry beru i výhled z okna, říká sochařka Monika Immrová

14. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Monika Immrová

Citlivé vnímání prostoru a hmoty, význam světa i materiálu, pohyb. To všechno promlouvá na diváka, který sleduje práci sochařky a grafičky Moniky Immrové. Nejen o své výstavě nazvané Tříbení, která čeká na diváky v pražském Colloredo – Mansfeldském paláci, mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Když byla Monika Immrová malá, nedala spolu se svým bratrem dopustit na příběhy Štaflíka a Špagetky. Viděla je několikrát a v hlavě jí uvízla i hudba jazzového kytaristy a skladatele Jaroslava Celby, kterou si také nechala zahrát na úvod Vizitky. „Líbilo se mi, jak se tam jednotlivé motivy opakují, a ono se to do člověka vpije. Díky tvorbě dnešního playlistu jsem si uvědomila, proč mám tak kladný vztah k minimálu a industriálu,“ usmívá se.

Minimální a industriální umění se Vizitkou sochařky Moniky Immrové proplétalo od začátku do konce, ať už mluvila o devadesátých letech strávených v pražských klubech v čele s legendární strahovskou Sedmičkou, o silně inspirativním koncertu hudebnice a výtvarnice Laurie Anderson anebo o aktuální výstavě v Galerii hlavního města Prahy. Osídlily ji - a na otevření galerie čekají – její grafiky, sochy a reliéfy, pro které je typická právě čistota tvaru, linie a celkového provedení. S Markétou Kaňkovou mluvila o různých pohledech na jeden artefakt, o inspiraci velkou přehlídkou prací Bohumila Kubišty ve Valdštejnské jízdárně na počátku 90. let i o práci s výstavním místem.

Monika Immrová, Tříbení

„Prostorem, který mám k dispozici, při výstavách pokaždé začínám,“ říká. „Výstavy nekoncipuji jako daný úsek mé práce, nemám je vymyšlené dopředu. Zkouším si na nich vzájemné působení věcí, socha musí fungovat sama o sobě, ale musí komunikovat i s dalšími sochami v prostoru. Tady se k tomu připočítal i výhled ven,“ zmiňuje specifické umístění galerie v Colloredo – Mansfeldském paláci s okny do starobylé Křižovnické ulice nedaleko Karlova mostu.

Řeka Ohře, pozitiv a negativ

Své studium sochařství na AVU, kam se původně hlásila do ateliéru k Hugovi Demartinimu, považuje spíš za náhodu. Roky strávené na jedné půdě se stejně zaměřenými spolužáky, mezi nimiž si tříbila názory i svůj vlastní styl, však patří mezi zásadní. Po absolutoriu proto s těmito lidmi založila skupinu Socha 2, aby zastřešili podobný (abstraktní) přístup k sochařství směřující mimo módní tendence.

Monika Immrová, Tříbení

V současné době pracuje Monika Immrová doma na půdě na ručně tisknutých barevných dřevořezech, což je grafická technika tisku z výšky. Jak ve Vizitce řekla, s grafikou má větší zkušenost než se sochou, neboť se jí věnovala už coby dítě liduškou povinné. „Uvědomila jsem si, jak důležitá je pro mě řeka Ohře, u které jsem vyrůstala. Jak se řeka odráží, vidím negativ a pozitiv. To je grafika, proto mě tak baví. A taky proto, že mám ráda černou a bílou barvu.“

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová