Výstava fotografií ke 100. výročí narození Oty Ornesta

Jeho éra v letech 1950–1972 je označována jako Ornestinum a pro české divadlo představuje jednu výraznou kapitolu.

Je tomu sto let, kdy se v červenci 1913 narodil v umělecky založené rodině Ohrensteinů v Kutné Hoře první syn – Ota. V následujících letech přibyli ještě dva bratři, Jiří (proslul jako básník Jiří Orten, jež tragicky zahynul ve 22 letech) a nejmladší Zdeněk, který se později stal hercem. Ota, ač nejstarší, přežil oba bratry o mnoho let a dožil se téměř devadesátky. Jeho život byl velice pestrý a v některých aspektech kontroverzní. Zažil slávu a uznání, obdiv žen, ale také strádání a chvilkové zatracení. Na konci 70. let 20. století byl v procesu s Václavem Havlem a několika dalšími odsouzen k několikaletému vězení za podvracení republiky. Patrně především z obavy o své podlomené zdraví se na televizní obrazovce veřejně kál, což mu mnozí nedokázali odpustit. Teprve po roce 1990 byl rozsudek zrušen a stíhání zastaveno.

Tato krutá životní zkušenost jej ale postihla až poté, co se mu uprostřed totality podařilo vybudovat doslova legendu české poválečné divadelní historie. Tedy Městská divadla pražská (jejichž nejdůležitější součástí tehdy bylo Komorní divadlo) a jejich nejslavnější éru, dnes nazývanou Ornestinum. Toto zlaté období trvalo od roku 1950 do 1972, kdy byl ve funkci ředitele nahrazen. Ornestovi se v průběhu dvaceti let podařilo prakticky nemožné. Díky svým intelektuálním schopnostem, znalosti jazyků a kontaktům v zahraničí (v období II. světové války byl v exilu ve Velké Británii a působil mj. v redakci BBC) uvedl na scénu nejen originální inscenace klasiky, ale také žhavou soudobou dramatickou tvorbu, s existenciálním přesahem. A na jeho pozvání přijeli na premiéru do Prahy takové osobnosti jako Jean-Paul Sartre, Fridrich Dürrenmatt či Alejandro Casona. Kromě toho, že měl skvělý přehled o soudobé dramatice, působil jako překladatel a básník, a byl i hercem a režisérem, měl obrovský čich na lidi – spolupracovníky. V oblasti současné české dramatické tvorby se mu podařilo přitáhnout dramatiky jako Vratislav Blažek, Oldřich Daněk, Jaroslav Dietl či Václav Renč, ale i spoustu dalších tvůrčích osobností. Právě v Městských divadlech pražských začínaly takové hvězdy jako režiséři Alfréd Radok či Miroslav Macháček, výtvarníci Adolf Wenig a Ester Krumbachová či choreograf Josef Koníček. Co ovšem bylo nejviditelnější, byl pečlivě vybudovaný herecký „soubor snů". Nebylo v té době snad žádné výraznější herecké osobnosti, která by unikla jeho pozornosti. Pro některé se scény MDP staly rozjezdovou dráhou k výjimečné kariéře – Radovan Lukavský, Dana Medřická, Rudolf Hrušínský, pro jiné celoživotním angažmá. Z dosud žijících legend jmenujme alespoň Lubomíra Lipského, Květu Fialovou, Stanislava Fišera, Danu Syslovou, Viktora Preisse, Václava Postráneckého, Františka Němce či Petra Kostku a Carmen Mayerovou. Za vzpomínku jistě stojí i další herci, kteří už odešli do divadelního nebe, ale jejich jména zůstala dosud v živé paměti – Jaroslava Adamová, Václav Voska, Irena Kačírková a mnozí další. Všichni do jednoho vzpomínali a vzpomínají na angažmá v Městských divadlech pražských v době svázaných 50. let, společenského a uměleckého nádechu v 60. letech a období nastupující normalizace na počátku 70. let s velkou láskou. Měli tu totiž nejen možnost setkat se s výjimečnými tvůrčími osobnostmi, inspirací a energií nabitými kolegy herci, ale zákulisí divadla zároveň poskytovalo v té době unikátní oázu svobody a dobrých přátelských vztahů. Pamětníci vzpomínají, že se do klubu Komorního divadla sjížděli po představení herci nejrůznějších scén, a při dobrém víně tu povídali o divadle často až do rána.

Na pondělní vernisáži fotografií spojených s Otou Ornestem v pražském Divadle ABC natáčela Marina Feltlová: hovořila s kurátorkou výstavy Justinou Kašparovou, pamětnicemi Carmen Mayerovou a Květou Fialovou, ale nejdříve se zeptala uměleckého šéfa Petra Svojtky a dramaturgyně Věry Maškové, jak dnešní Městská divadla pražská navazují na odkaz Oty Ornesta.