Výsledek filmu o skladateli Myslivečkovi ukáže, jak budu žít v příštích letech, říká režisér Petr Václav
Umělecky vyrostl v Itálii, přesto ho tam dnes téměř nikdo nezná. Ani české publikum ovšem není ve věci Josefa Myslivečka, skladatele, jehož dílo silně ovlivnilo W. A. Mozarta, o moc znalejší. Napravit se to snaží životopisný film Il Boemo režiséra Petra Václava. „Zajímalo mě, co je to za člověka, který se rozhodne opustit jistoty vyplývající z majetku jeho pražské rodiny a vydá se za snem stát se operním skladatelem,“ říká.
O vztahu k vážné hudbě, ale také o dokumentaristických začátcích mluvil s Petrem Václavem ve Vizitce Tomáš Pilát.
Když režisér Petr Václav pročítal dobovou korespondenci, narazil na několik zajímavých momentů, například na zvyklost šlechty házet z divadelního balkonu na prostý lid v přízemí kosti z pečených pochoutek.
I tuto reálii zasadil do koprodukčního snímku Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi (1737–1781), který bude letos Českou republiku reprezentovat v oscarovém klání. „Zajímal mě osud nejzaměstnanější osoby své doby, která ale spadne do chudoby a skončí opuštěná a nemocná,“ vysvětluje. „Tehdy jsem ani nevěděl, jaká je Myslivečkova hudba. Pomalu jsem se ji učil rozeznávat a říkal si, jak by bylo dobré, kdyby se Mysliveček víc hrál. Čím víc jsem ho poznával, tím raději jsem poslouchal Mozarta. Všechny ta hudba a souvislosti mi začaly dávat lepší obraz o době,“ vysvětluje.
Dokument znamenal větší svobodu
Petr Václav pochází z rodiny hudebního skladatele a s klasickou hudbou byl v kontaktu odmala. V pátrání po stopách Myslivečka ale potřeboval partnery. V České republice ho našel ve vedoucím barokního souboru Collegium 1704 Václavu Luksovi. Společně hledali v archivech a on-line partiturách, Luks Myslivečkovu hudbu přehrával a nakonec se jim podařilo objevit i prozatím nepublikovanou árii. V podání Collegia 1704 a pěvkyně Emöke Baráth zazněl úryvek této árie ve Vizitce.
Při natáčení si Václav Luks liboval, že díky dokumentaristickému přístupu Petra Václava je snímek vypilovaný i po faktografické stránce. Václav, který na FAMU studoval dokumentární tvorbu zejména kvůli svobodnějšímu prostředí na katedře, dělení na dokumentaristický a klasický režijní přístup odmítá. „Na škole jsem si rychle uvědomil, že raději budu dělat dokumenty, abych mohl vyzpovídávat lidi a jít vstříc realitě. Pak mě to ale přestalo bavit a začal jsem tíhnout k filmu hranému, protože do dokumentu nemůžete dát intimní, psychologické věci, nemůžete na ty lidi vyndávat špinavý prádlo. Hranici bych nicméně rád setřel a využíval obou přístupů,“ konstatuje.
Petr Václav debutoval v polovině 90. let psychologickým snímkem Marian, následovaly filmy Paralelní světy, Cesta ven či Nikdy nejsme sami. Ve všech případech pracoval s tématem sociální nerovnosti anebo životní reality, která se protagonistům jeví diametrálně odlišně. Tímto směrem se však prý do budoucna ubírat nechce. Nejprve počká, jaké reakce přinese a jaké další příležitosti mu dá snímek Il Boemo. „Výsledek tohoto filmu ukáže, jak budu v příštích letech žít.“
Související
-
S Amerikánkou žiju dvaadvacet let, je to příběh o víře, naději a vlastní pevnosti, říká režisér Tauš
Ve středočeské krajině mezi poli se zakrátko odehraje první natáčecí den celovečerního filmu, který na motivy příběhu Amerikánky připravuje režisér Viktor Tauš.
-
Režisér je osamělý běžec. Jem ráda v kolektivu, kterému jde o stejnou věc, říká režisérka Burešová
„Když mi oznámili, že jsem získala Cenu Ministerstva kultury, zpotila jsem se hrůzou, znamenalo to vylézt na jeviště,“ říká ředitelka Divadla v Dlouhé Hana Burešová.
-
Mám rád hraniční situace a výstup z komfortní zóny vyhledávám, říká režisér Tomáš Hodan
Točil dokumenty o Zakarpatské Ukrajině, Haně Hegerové, ale teď, když se jako režisér postavil na plac s vlastním scénářem, se cítí tak, jak si představoval během studií.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
