Vyroste Plasticarium; František Bílek v lidském rozměru; Nejsem blázen, že ne?

Reprezentativní prostory Plasticaria zaplní zejména vyhlášená kolekce Philippa Decelleho, který se dlouhá léta věnuje sbírání plastu. V těchto dnech probíhá její ukázka v Atomiu. Do 25. května je ve dvou obrovských koulích k vidění výstava s názvem Oranžový sen: Umělá hmota je fantastická. Cílem je ukázat návštěvníkům životní styl zlatých šedesátých let, jejich tvůrčí klima, liberalizaci, prosperitu stejně jako konzumnost společnosti, její utopické tendence a vzhlížení k vesmírným výšinám.

V Právu se píše také o tom, jak v Oblastní galerii Liberec František Bílek prochází přízračným bezčasím. Expozice vznikla také za přispění ostravské galerie výtvarného umění a představuje Bílka nejen jako sochaře, ale také jako ilustrátora, grafika, i přítele Otokara Březiny anebo Julia Zeyera. „Bílkův výtvarný rukopis je nezaměnitelný. Tematicky i následným zpracováním,“ připomíná nám pod dojmem z výstavy recenzent Jan Šída „Figury vypadají jako vyryté holýma rukama. Jsou syrové, místy tvarově až na dřeň oholené, stojí jakoby mimo náš reálný čas. Určující je však gesto, dynamika pohybu či výraz tváře.“

Na recenzentem vysoce hodnocené výstavě je prý nejvýraznější trojice skulptur: dřevěná plastika Jak neomezeno jest naše království, dřevořez Podobenství o velkém západu čechů a bronzový mužský polozahalený akt Obětovaný, který je s nakročenou nohou a vystrčenou bradou spíše symbolem vzdoru než smíření. „František Bílek je vždy a za každých okolností především umělcem lidského rozměru,“ uzavírá Šída.

Dejvické divadlo uvedlo první premiéru v této sezóně, čteme v Lidových novinách v článku nadepsaném Nejsem blázen, že ne? Režisér Jiří Havelka a dramaturg Karel František Tománek se pustili do zkoumání autismu a oba se v divadelním ztvárnění chovají podle Vladimíra Mikulky velmi svobodně a neodhadnutelně. Mozaikovitá struktura, balancování na hraně ironie a Simona Babčáková v hlavní roli.

V Lidových novinách otiskují také první zprávu o dalším ročníku Pražského Quadrienale, které nás čeká v červnu. Třináctý ročník je zastřešen sloganem Sdílený prostor: Hudba počasí politika a oproti předchozím se přesune do historického centra Prahy. „Národní, studentské a architektonické expozice nebudou pouhou dokumentací scénografického procesu či jen záznamem inscenací. Promění se v živoucí jeviště, stanou se prostorem pro zážitek. Scénografie se během PQ představí jako komplexní prostředí, které dotváří také sám divák.“ říká umělecká ředitelka Quadrienale Sodja Lotker.

V Hospodářských novinách Radek Wohlmut uvažuje nad výstavou Umělé dýchání Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského v pražských Karlin Studios. Technika, která má vést k záchraně života je tu vztažena na výtvarné umění. Těžiště společných prezentací obou umělců často spočívá ve videu a v tomto smyslu není aktuální výstava výjimkou. Umělé dýchání důsledně staví na kombinované vizualitě, která posouvá možnosti vnímání a zároveň téma významově otevírá.

Výstava není rozsáhlá, ale o to se zdá být soustředěnější v důsledné práci s architekturou výstavního prostoru. Vrstvení otisků jednotlivých médií vede k neustálému balancování mezi realitou a fikcí. Ve středu dění není jen léčba a lidské tělo, ale také jeho obraz. „Sádrová figura prostřednictvím otejpovaných svalů sice dostává první pomoc, ale také grafickou nálož, takže je přitažlivější pro objektiv fotoaparátu.“