Výročí týdne: Jazzová zpěvačka Eva Olmerová

4. srpen 2013
02938019.jpeg

Letos si připomínáme kulaté výročí české jazzové zpěvačky Evy Olmerové. 10. srpna uplyne 20 let od jejího úmrtí.

DětstvíEva Olmerová se narodila 21. 1. 1934 v Praze do dobře situované rodiny. Otec byl prosperující živnostník vyrábějící doplňky pro nejlepší pražské módní salony a dědeček, poddůstojník britské armády, měl britské občanství a procoval na velvyslanectví Velké Británie v Praze. Hudební talent Olmerová tedy zřejmě získala z matčiny strany. Nejspíše od dědečka, který prý byl vynikající zpěvák, ale zároveň také nezkrotný bohém, a tuto vlastnost dostala Eva Olmerová do vínku společně se svým nadáním. Idylické dětství nejdříve nadějné klasické pianistky, která ale postupně tíhla čím dál víc ke zpívání, trvalo do puberty.

V osmačtyřicátém se rodiče rozvedli a čtrnáctiletá Eva zůstala v přísné domácnosti s otcem, kde ztratila protiváhu mírné a chápající matky. Eva toto nové soužití později popsala jako „nedomov“. Útočiště tedy nalezla jinde: ve víkendových výletech s přáteli do trampských osad za Prahou okolo Medníku, a také ve zpěvu. V 16 letech poprvé tajně vystoupila na nedělním odpoledním čaji s kapelou Arnošta Kavky v kavárně Jednota a od této chvíle se z ní stala výhradně zpěvačka. Gymnázium, ani pozdější pokus otce, Učiliště pro švadleny, jí nezabránily v tom, co chtěla dělat.

Příležitostné vystupování v kavárnách a výlety s přáteli měly vedle pozitivní funkce útočiště pro mladého frustrovaného člověka tvrdě přicházejícího o iluze, také jednu negativní stránku, objevila zde alkohol. A aby toho nebylo málo, v 17 letech se Olmerové dostalo kruté politické školy, když ji příslušníci StB na tři dny zavřeli do cely, kde ji vystavili ponižujícím zkušenostem a s výhrůžkami nutili k donášení na vlastní rodinu. Spolupráci odmítla a soudruzi jí proto pohodlný život neslíbili, naopak v budoucnu splnili své hrozby včetně věznění a znemožnění pracovat. Díky talentu a okouzlující osobnosti se však Olmerová dostala k mnoha povznášejícím uměleckým aktivitám.

60. léta plná příležitostíNa jaře 1962 ještě zatím nepříliš známá Olmerová příležitostně vystupovala s kapelou Jiřího Verbergera. Při jednom z takových koncertů v baru Meteor v Hybernské ulici si jí povšiml Karel Mareš, režisér a skladatel tehdy velevýznamného divadla Semafor. Bylo to zrovna v době, kdy Eva Pilarová odcházela na mateřskou dovolenou a divadlo za ni hledalo náhradu. Netrvalo dlouho a ztrémovaná Eva Olmerová zpívala písničky po Evě Pilarové na prknech Semaforu. Našla zde přátelské prostředí. Všichni se snažili co nejvíce jí pomáhat, aby se dívka z ulice mezi hvězdami jako Hana Hegerová nebo Waldemar Matuška cítila brzy jako doma. Suchý se Šlitrem začali chystat nové představení pěvecky uzpůsobené pro Olmerovou, které, na rozdíl od ostatních vokalistek, nejvíce seděla jazzová poloha. Svojí přirozenou schopností scatovat udivovala české publikum, protože touto imprvizační technikou u nás v 60. letech zpěvačky běžně nevládly a péče, kterou ji zahrnovali všichni v divadle, se začala pozitivně projevovat.

Eva Olmerová - Nearness of You:



Možná poslední šance pro Evu Olmerovou žít relativně normálním životem však brzy vzala za své. Měla totiž za sebou z dřívějška 14 měsíců vazby nepodmíněně za facku estébákovi. To se stalo záminkou k zákazu vystupovat v Praze, a tak nová hra Šest žen ušitá na míru Evě Olmerové nemohla být na domovských prknech provedena. Vrátila se tedy k barovému zpívání, které úředníkům tolik nevadilo. Zde ovšem měla blíž k alkoholu, a tak se započal život, který označil Olmerové životopisec Jaroslav Kříženecký jako život „na hraně“. Sladkobolně zní fakt, že den před udělením zákazu zpívat vyhrála Olmerová první cenu v soutěži Hledáme písničku pro všední den. Skladba měla název Jsi jako dlouhý most.

Po udělení zákazu zpívat v Praze Evě Olmerové se v roce 1962 zvedla marná aktivita na její obranu. Jiří Suchý obíhal úřady a v Literárních novinách v této souvislosti vyšel článek Milana Schulze apelující na obecné hodnoty lidství. V následující Semaforské hře pak byla uvedena píseň Z mého života věnovaná právě osudu Evy Olmerové.

Ještě v době jejího zákazu, který probíhal do ledna 1964, se Olmerová začala objevovat v rámci významného uměleckého dění načerno. V srpnu 1963 její hlas zazněl v prvním celovečerním filmu Věry Chytilové, který měl název O něčem jiném. Koncem stejného roku začala Olmerová přímo nabírat vítr do plachet. Poprvé navázala, do budoucna velmi úspěšnou, spolupráci se špičkovou kapelou Traditional Jazz Studio Pavla Smetáčka a s triem Míši Poláka vystupovala v Redutě a v Divadle Na Zábradlí, kde se mimochodem spřátelila s Václavem Havlem.

V roce 1964 se Olmerové opět začalo dařit. Vystupovala s kontrabasistou a zpěvákem Luďkem Hulanem v klubu Viola v rámci programu propojujícího poezii a jazz, který měl název Antisvěty a výběr z něj vyšel mezi jinými v roce 1967 na desce Poezie a jazz II. Spolupodílela se také na natáčení mikromuzikálu Napravení Jima Valentina pro Československou televizi a Československý rozhlas a ve stejném roce ji Luděk Hulan narychlo a bez vědomí úřadů prosadil na I. Československém jazzovém festivalu v Praze, kde slavila velký úspěch u publika i v tisku a získala také pozvání do zahraničí. V roce 1965 poprvé vystoupila v pěveckém duu s Evou Pilarovou, které si Olmerová vždycky nesmírně považovala. V období pracovních úspěchů také zažila velkou lásku, svatbu a pak šok ze zrady, o níž se postaral manžel Honza uloupením společného majetku a emigrací prý někam do Austrálie. Tato skutečnost byla pro Olmerovou horší než komunistická šikana a jako památku na něj si odnesla šrám v podobě závislosti na fenmetrazinu – vedle alkoholu dalším „ďáblu jejího života“.

Život šel dál, občas dobrodružných a občas úsměvných historek s Evou Olmerovou přibývalo, a v roce 1967 stála česká jazzová enfant terrible opět na pódiu divadla Semafor v Besídce zvláštní školy Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, a dále také v pásmu písniček Tak co pane barone? Opomíjená zpěvačka se také konečně dostala do hudebně vydavatelského edičního plánu. Společně se skupinou Rudolfa Rokla, Sborem Lubomíra Pánka, SHQ Karla Velebného a Orchestrem Karla Vlacha natočila album gospelů a jazzových standardů, které u nás vyšly v roce 1969 pod titulem Eva Olmerová a pro zahraničí s názvem Jazz-Feeling. V západním Německu tímto albem pozitivně šokovala odbornou veřejnost a přišla další šance vystoupit za hranicemi, která ale byla úřady zapovězena. Mezi tím, v roce 1968, jí Semafor uspořádal sólový Recitál. Zde také poprvé Olmerová uvedla možná svůj největší hit, původně píseň He’ll Have to Go Jima Reevese, kterou do češtiny přebásnil Jiří Grossman jako píseň Čekej tiše. Mimochodem texty Jiřího Grossmana prý byly Evě Olmerové těmi nejbližšími i díky jejich společnému vědomí fatálních stránek života. Pouhá dvě slova: „Musíme pospíchat...“, která kdysi vyslovila v souvislosti jejich společného vidění světa, zřejmě vypovídají o mnohém.Alespoň okrajově je nutné zmínit, že Eva Olmerová byla celoživotně napojena vedle jazzu i na scénu populární hudby a v roce 1969 prožila románek se zaměstnancem pošty, Michalem Tučným, který díky ní nastoupil dráhu profesionálního zpěváka.

02938012.jpeg

Traditional Jazz Studio Pavla SmetáčkaVe stejném roce Olmerová začala opět spolupracovat se „Smetáčkovci“, tedy s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka. Jejich přerušovaná spolupráce trvala až do roku 1974, kdy vyšla deska prozaicky nazvaná Eva Olmerová & Traditional Jazz Studio. Přestože její příprava trvala poměrně dlouho, vyplatila se. Bez jakékoliv propagace se totiž stala jejich historicky nejprodávanější nahrávkou. Olmerová na ní odhalila hloubku a černou jazzovou duši jindy spíše zábavně vyznívajícího stařičkého dixielandu.

02466648.jpeg

V té době byla také ještě o něco více utržená ze řetězu a přitahovala maléry. Vedle druhého uvěznění kvůli dopravní nehodě v roce 1972 byla výraznou čárou přes rozpočet soutěž politických písní někdy v období 1976-77, na které své peprně přímočaré vystoupení zakončila větou, začínající slovy: „Ať mi všichni bolševici...

Milan Svoboda, Michael Kocáb a dalšíV roce 1978 si ovšem na Evu Olmerovou vzpomněli ti, kteří "na její hudbě vyrůstali". Pro nastupující muzikantskou generaci byla legendou. Od poloviny 70. let původně studentská kapela Pražský big band v čele s Milanem Svobodou postupně získávala na popularitě a koncem desetiletí začala hledat zajímavý vokál. Eva Olmerová byla nabídkou Milana Svobody nadšena a po několika úředních peripetiích získali svolení ke společnému veřejnému vystupování.

Už se schylovalo k natočení nové desky s Milanem Svobodou, ale jako by se najednou o Evu Olmerovou strhla tahanice a album s ní místo Svobody začal připravovat Michael Kocáb. Nakonec tvůrčí duo Olmerová-Kocáb vyprodukovalo s ohromným úspěchem dvě desky Zahraj i pro mne (1981) a Vítr rváč (1983), tehdy velmi moderně pojaté. Dodejme, že od roku 1981 Olmerová také vystupovala s Metropolitan Jazz Bandem Josefa Krajníka, v jehož doprovodu zpívala opět po boku uctívané Evy Pilarové. V roce 1985 pak dochází také k plodné spolupráci s tradicionalistickou kapelou Stanislava Chmelíka. Spolu vydali desku Vrať se k nám stejnou řekou.

Závěrečné obdobíV druhé polovině 80. let se však Olmerová potýkala s čím dál většími zdravotními, a také existenčními potížemi. Získala nicotný invalidní důchod a lékařka jí nadto zakázala jakkoliv si přivydělat pod pohrůžkou sebrání toho mála, které dostávala. Na vzdory tomu, v roce 1986 Olmerová vydala album duet Dvojčata s hlasově podobně založenou zpěvačkou Jitkou Vrbovou. Občas někde vystoupila, ale paradoxně, ač na pódiích spíše absentovala, stále se těšila neutuchající popularitě jazzových fanoušků, kteří ji v roce 1987 vynesli až na třetí místo v anketě České jazzové společnosti.

Jedna z posledních kapel Evy Olmerové se jmenovala S-band a vznikla na jedné soukromé domácí oslavě, když si společně s manželem dlouholeté kamarádky, Evy Střížovské, s basistou Janem Střížovským skvěle zahráli pár jazzových písniček. Ten později přizval kytaristu Jaroslava Šindlera a houslistu Milana Pěkného. Trio pak s Olmerovou vystupovalo do roku 1990.

Po roce 1989 se objevily nové možnosti, jichž se Eva Olmerová již nedokázala příliš chopit. Vzpomněl si na ni prezident Václav Havel, který ji přijal na Hradě a ze setkání si odnesla lístek, na němž bylo rukou napsáno: "Prosím – můžete-li – vyjděte mé přítelkyni Evě Olmerové vstříc." Podepsán Václav Havel i s charakteristickým srdíčkem. Pak také vznikl kontroverzní televizní dokument Proměny přítelkyně Evy, zachycující Olmerovou v nelichotivých situacích, který vzbudil velkou vlnu nevole u přátel a příznivců, ale také uznání. Poslední veřejné vystoupení proběhlo v kavárně Viola v sobotu 11. ledna 1992 za doprovodu tria Emila Viklického s velkým úspěchem, hudebním zápalem, humorem, ale také s bolestivou zlomeninou ruky. Smolné situace se točily také okolo příprav a vydání posledních alb, které nedopadly úplně podle představ tvůrců, a jak Olmerová zpívala v jedné ze svých dřívějších písní, „svou černou káru“ táhla dál. Dál, až do konce. Zemřela 10. srpna 1993.

02938021.jpeg

Hudební publicista Jiří Černý o ní napsal: „Světovou zpěvačkou se Olmerová nestala vinou dvou režimů: částečně svého životního, a především čtyřicetiletého komunistického. Zotročoval ji více než Afroameričanky Bessie Smithovou a Billie Holidayovou rasismus. Alkohol bral síly všem třem, ale jen Češku nepustil Pragokoncert ani do Drážďan.

Pozn.: text článku vychází převážně z informací v knize Jaroslava Kříženeckého: „Eva Olmerová“, Nakladatelství XYZ, 2007.