Vyráběla se tam šunka, od roku 2007 v MeetFactory vzniká umění
Pražské mezinárodní centrum umění už sedm let přináší koncerty, filmy, výstavy a také divadelní představení. Už dnes patří k neodmyslitelným alternativám velkých kamenných scén. Ve vlastní produkci tu vzniklo několik desítek inscenací.
Mezi osmikolejnou tratí a dálnicí na pražském Smíchově stojí stará továrna. Její fasády tak trochu netypicky zdobí pestrobarevný nátěr a dvě obrovská červená auta zavěšená na mohutných hřebech. Bývalá sklárna už dávno neslouží svému účelu. Pod názvem MeetFactory se stala továrnou na umění. Původně bylo její jméno slovní hříčkou založenou na stejné výslovnosti slova „meet“, tedy potkávat se a „meat“ – maso. Výtvarník David Černý ji před třinácti lety založil v holešovické továrně na pražskou šunku, kterou mu její majitelka pronajala za symbolickou cenu.
„Je to mimo centrum, zaplaťpánbůh,“ říká Černý
Výtvarník objekt získal za hubičku: „Továrna byla zaplavená během podvodní a majitelka potřebovala silného investora na sanaci objektu. Osm let o něj nikdo neměl zájem – líbila se mi lokalita, líbil se mi potenciál a řekl jsem si, že do toho půjdu,“ vysvětluje Černý.
V roce 2005 se tedy MeetFactory přestěhovala na své současné místo. Na otevření si ale musela ještě dva roky počkat. Budova byla ve velmi špatném stavu, proto musela projít alespoň základní rekonstrukcí. Chyběla elektřina, vodovody, okna. Byl to holý, betonový skelet.
K prvotnímu záměru vytvořit prostor pro rezidenci zahraničních výtvarných umělců se brzy přidala i snaha spojit veškeré druhy umění. Užitná plocha více než 5 000 m2 k tomu přímo vybízela. Brzy se tedy k výtvarným ateliérům přidaly tři galerie, kavárna, hudební a také divadelní sál. Ten je v provozu od roku 2008. Za tu dobu se zdejšímu divadlu podařilo vydobýt si svou jasnou roli na české scéně.
Sem se chodí na prózu
„Lidi sem jezdí na divadlo jako velice specifický projekt,“ charakterizuje David Černý divadlo v MeetFactory. To se už několik sezón zaměřuje především na dramatizace současné prózy. Momentálně má na repertoáru například adaptaci dystopické novely Ondřeje Štindla Mondschein nebo inscenaci Autoatlas Ukrajiny vycházející z povídkové tvorby současných ukrajinských autorů. Jednoznačné směřování k dramatizacím má na svědomí divadelní dramaturg Matěj Samec, kterého právě převádění prozaických děl na jeviště dlouhodobě zajímá: „Když už vznikne nějaká zajímavá hra, je to málokdy text, který by umožnil interpretaci. Chtěl bych, aby diváci věděli, že sem se chodí na prózu.“ Hlavní výhodu toho, že svůj koncept nerozvíjí v klasickém divadle, vidí Matěj Samec v naprosté svobodě MeetFactory: „Na každou inscenaci si zveme režiséry, které chceme. To je klad, nemusíme se přizpůsobovat souborovým principům a pravidlům. Můžeme zkoušet, kdy chceme, sál je náš.“
Hraje se tu v jednoduché místnosti bez oken. Hlediště není napevno, takže diváci mohou sedět pokaždé jinde. Matěj Samec dokonce dodává, že vlastně ani nikdy dvakrát na stejném místě neseděli. Dokonale variabilní místnost tedy dovoluje tvůrcům realizovat téměř každý záměr. Navíc mohou občas vyjít i do dalších prostor bývalé továrny. Několikrát se tedy divadlo hrálo v hudebním sále nebo v chodbách rezidenčního patra.
Podle dramaturgů veškerou tvorbu nejvíc limituje nedostatek peněz. Udržet velkou továrnu v chodu, postupně ji rekonstruovat, a navíc platit hercům i všem ostatním, je náročné. Jak říká Michal Brenner, v současné době má proto MeetFactory vícezdrojové financování: „Máme čtyřletý grant od magistrátu, který tvoří zhruba 35–40 % našeho rozpočtu. Další zdroje jsou menší granty, například z ministerstva kultury, nebo zahraniční fondy. Nechybí ani vlastní činnost: vstupné, tržby z baru, pronájmy...“ Do MeetFactory se postupně naučili chodit místní i turisté. Z bývalé továrny na sklo se tak opravdu stalo mezinárodní centrum současného umění, jak zní její podtitul.
