Vyprávění o českých dějinách, lidské zlobě a bolesti

Sylvie Richterová se rozmáchla ve svém historiografickém románu mohutně. Popisuje obzor druhé poloviny dvacátého století v někdejším Československu, zametání stop, které obvykle nastalo při změně vládnoucího systému, ať v padesátých letech nebo po listopadu 1989. Přitom jde o výpověď intimní. Richterová popisuje pocity postižených, utlačovaných a rozhodně nelze říct, že by v jejím vyprávění vítězila pravda a láska.

Minulost, která dostihuje současnost – to je zřejmě zásadní a základní téma díla, jímž se autorka připomíná po desetileté odmlce. Někdejší gesto a zaměření autorky zůstává. Znovu ohledává životnost minulých událostí, to jak hluboce jsou zaryty v mysli, svědomí a vědomí, v psychice postav.

Skutky i tentokrát dostihují aktéry

Činy jako by se přenášely na další generace v genetických kódech. Podobně už Sylvie Richterová psala, její postavy jsou opět „narušené“ minulostí. Dřívější pojetí bylo literárnější, autorka se více snažila o formu románu. Tentokrát jako by se méně odpoutala od tématu, zůstávají výrazné biografické shody a realita je vehementněji připomínána.

Každá věc ať dospěje na své místo je románový oblouk, vyklenutý životopisným vyprávěním Jana, narozeného na konci čtyřicátých let: „když komunistické milice převzaly v zemi moc, od které si slibovalo mír a spravedlnost mnoho lidí včetně mého otce Josefa.“ Nejednoznačnost je dalším příznakem tohoto příběhu. Jan vypravuje o svém otci milicionáři a iluzích, ve kterých dítě žije, neboť nemá vědomí o tom, na jakých základech dospělí budují svůj prospěch, výhody pro své rodiny. Vánoční kolekce čokoládových figurek chutná výborně, byť pochází z milicionářského rozpočtu, a tedy také z hořkého vkladu smyslu tohoto „nástroje moci“?

Kubistický rytmus

V podobné nejednoznačnosti a nevinnosti líčí spisovatelka i další postavy: Marie je jako nezletilá odvezena do ciziny, její rodiče emigrovali a usadili se v Itálii. Ale protože na ni dosud nedopadla tíže totalitního režimu, nechápe novou příležitost jako dar svobody. Kristýnka, Janova kamarádka, by mohla nejlépe reflektovat postižení. Její rodina byla přepadena a vystěhována ze statku, z rodné vsi. Dospělá Kristýnka potom podvědomě hledá partnery mezi cizinci, jako by ztratila schopnost přiblížit se někomu, kdo i jen vyrůstal v zemi dopouštějící se nespravedlnosti, kde nejbolestivější rány působí rodáci, sousedé, zdánliví přátelé. Zlo, které z tohoto vzejde, je mnohonásobně zákeřné. Obrazem toho je Kazimír, udavač, donašeč, vzor nízkosti, navenek oděná do neškodné účasti.

Kompozice, kterou Sylvie Richterová rozestavěla mezi několik postav, raněných, poškozených, nemocných, je tragická. Nejde zde o porovnávání nějakých abstraktních idejí, nedosažitelných představ, ale o neúnosný psychický tlak negace a nemilosrdného atavismu. Ničitel Kazimír, který nepřemýšlí o dosahu svých činů, díky své nízkosti a primitivní přímočarosti nakonec vítězí. Beztrestně zahladí důkazy svého udavačství, na požářišti za městem, kde spálí svoji estébáckou složku, a dokonce zlikviduje živý objekt své podlosti.

Autorka se mohutně rozmáchla. Ale zároveň budí dojem nehybnosti, nemožnosti překročit bod, onen kód bolesti. To dává dílu zvláštní rytmus – kubistický – jak obhlíží a rozkládá postavy a děje. Nenapravitelná nespravedlnost je zeď, o niž se vše rozbíjí. Navíc spisovatelka rekapituluje dějin a píše obecné úvahy o současnosti nasáklé deziluzí, zklamáním, zahořklostí.

Sylvie Richterová vytvořila působivé dílo – tíživým, monotónním, tragickým hlasem. Není snadné mu naslouchat. Ale je třeba se o to pokoušet.