Vypnout si telefon, dvě hodiny se procházet a přemýšlet o hudbě? Potřebuju to, ale je to problém, říká skladatel Miroslav Srnka

Skládá proto, aby slyšel, co nikdy před tím neslyšel; podobně, jak o hudbě mluvil John Cage. Pochází z Prahy, studoval v Německu a Francii a jeho zbrusu nová skladba Superorganisms, kterou si od něj objednali berlínští filharmonici, se letos bude hrát v Paříži i Tokiu. Miroslav Srnka je ve svých sedmačtyřiceti letech nejžádanějším tuzemským skladatelem soudobé hudby. Dlouho mu přitom trvalo, než si vůbec připustil, že hudba je jeho osud.

„Jinou vnitřní volbu jsem nikdy neměl, jen jsem se tomu hrozně dlouho bránil. Myslel jsem si, že být skladatelem je pro jiné lidi,“ poznamenává. Miroslav Srnka nepochází z hudebního prostředí a před kompozicí studoval na Filozofické fakultě hudební vědu. Důležitou postavou pro něj představuje profesor Milan Slavický, jenž slyšel jeho první hudební pokusy a doporučil mu přijímačky na HAMU. Miroslav tehdy musel udělat krok z komfortní zóny: jestliže na hudební vědě člověk řeší hudbu někoho jiného, během studia kompozice vyrazil poprvé na trh s vlastní kůží.

Očekávám totální zápal

Dnes kromě komponování sám vyučuje, je profesorem na Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem a jeho cílem je posunout studenty k jejich vysněnému cíli. „Očekávám totální zápal, který já můžu jenom usměrnit,“ odpovídá na dotaz, co po uchazečích žádá. „Ptám se jich taky na vizi, jaký typ hudby by rádi psali a co chtějí umět na konci studia. Někteří mají specifickou představu, jedna studentka popisovala 3D prostor, ve kterém se roztáčí varhanní zvuk, měla k tomu i nákresy.“

Skladatel Miroslav Srnka|foto:Vojtěch Havlík, Český rozhlas

Ve Vizitce mluvil o australském libretistovi a autorovi divadelních her Tomu Hollowayovi, s nímž spolupracoval na operách Jižní pól, Singularity nebo Make No Noise, o veliké náhodě, která ho dostala do bavorské opery, a také o tom, že v kultuře se nerad vyhýbá vážným tématům. Společenskopolitický kontext je pro něj důležitý. „Nemá smysl dělat umění, když se v něm člověk nevyjadřuje k tomu, co ho zajímá a co považuje za důležité. Řeším ale, do jaké míry je k tomu hudba, kterou dělám, dobrý prostředek. Jsem skladatel abstraktního rázu, táhne mě to víc ke strukturálnímu rozvoji,“ konstatuje.

Příkladem kompozice reflektující aktuální situaci je Standstill, která vznikala v období koronavirové pandemie: emoce v lidech se bouřily, kdežto svět zůstal stát. Na vztahu mezi světem a jednotlivcem postavil i aktuální kompozici Superorganisms. „Zajímá mě, jak je orchestr schopen na pódiu fungovat jako dokonalý organismus, přestože je složený z osobností, sólistů.“

Čtěte také

Fagot je pro mě velké téma, přináší mi do života štěstí, říká skladatel Jiří Trtík. V jeho skladbách představuje stromy i bizony

Nejtěžší a zároveň nejdražší na dnešním životě je podle něj vést ho jednoduše, bez neustálého rozptylování se a touhy být tam, kde to zdánlivě žije. „Spotřebovávám na to stále více zdrojů,“ konstatuje s tím, že si všímá, jak je náš život „šikovně“ strukturovaný někým jiným. „Když byly naše děti malé, hledal jsem omluvu pro to, že chodím dvě hodiny po oboře Hvězda a přemýšlím o hudbě. Když se rozhodnete, že váš čas je jen váš a vypnete si například telefon, narazíte na řadu problémů.“