„Vylíčím Terezín tak, jak jsem ho viděla a zažila,“ říká Susanne Fall a její kniha rozhodně stojí za čtení

16. listopad 2015
03375831.jpeg

Dva roky strávila Susanne Fall v terezínském ghettu: v březnu 1943 přijela v jednom z transportů pražských Židů, v květnu 1945 se tam dočkala konce války. Své vzpomínky sepsala bezprostředně po osvobození a později je už výrazněji neupravovala. I proto je kniha s názvem Terezín, ráj mezi lágry pozoruhodná a její svědectví zásadní. Kniha vyšla v překladu Věry Koubové jako 91. svazek Edice Revolver Revue.

Číst v souvislosti s Terezínem v období druhé světové války slova: „Jsme v transportu! … Vlastně bych teď měla být smutná a hledět vstříc svému osudu ustrašeně – jenže já se těším.“ – to na první poslech zní podivně, neuvěřitelně. Jak je to možné? Susanne Fall, tehdy jednadvacetiletá dívka z dobře situované německy mluvící rodiny z Ostravy, sepsala své zážitky krátce po svém odchodu z Terezína. Tento „ráj mezi lágry“, jak své zápisky pro knižní vydání pojmenovala, opustila v květnu 1945, a o něco později, spolu s rodinným přítelem, chemikem Franzem Sternem, svým manželem, přesídlila do města Rechovot v Izraeli, kde roku 2003 zemřela. To, čím její text především poutá je upřímnost a otevřenost.

Fakta jsou v doprovodné studii, autorka popisuje dojemInformace z pozdějšího života Susanne Fallové i reálie rodinné, zjistí čtenář v závěrečné studii Anny Hájkové, nazvané Ghetto jako mladistvé dobrodružství. Ta životopisná data autorky vzpomínek konkretizuje, zde se dozvíme, kde se narodila a že po otcově deportaci do Polska se v roce 1939 přestěhovala s matkou a rodinou sestry do Prahy, pracovala v pobočce Židovské obce „pověřené správou zabaveného židovského majetku deportovaných rodin“. Sestra s manželem zmizela v Lodži, matka přežila s dcerou pobyt v Terezíně.

Svět, který zmizel, lidé, kteří se ztratiliAutorka tedy mohla sledovat, jak se nejbližší a známí vytrácejí, slova – Německo i Polsko už měly děsivý podtext, i když plný obsah likvidační mašinérie známý nebyl. Právě proto i v tomto kontextu znamenala deportace„jenom“ do Terezína příznivější variantu.

03513513.jpeg

Ovšem hlavním důvodem, proč vzpomínky Susanne Fallové působí tak silně, proč čtenáře ohromí i přesvědčí a připoutají k obsahu, který by explicitně mohl být pokládaný za notoricky známý a pisatelsky vyčerpaný, je autenticita, kterou si dílo uchovalo. Je zřejmé, že autorka sepsala své dojmy čerstvé, nepokryté uctivostí či studem, bez potřeby domýšlet, interpretovat či mytizovat.

A tak čteme o pokřivené, ale přece relativní svobodě vydobyté ve vymknutých podmínkách, o výměnném obchodě, protekcionismu, o krádežích z hladu i sobectví, o žebříčku hodnot přestavěném pudem sebezáchovy, ale především o touze žít a přežít. Vůči zaklínadlu „transportů na východ“ si mladí lidé logicky budují obranné prostředky, bariéry, jejichž nástrojem je sexualita, ale třeba i kout s poličkou a relativním soukromím. Slabí, staří a umírající poslouží silnějším a životaschopným – je to průzračná a přízračná logika.

Poznala krutost i bolest svět a dokázala o tom vyprávět„Vylíčím Terezín tak, jak jsem ho viděla a zažila, vůbec ne objektivně,“ upozorňuje autorka v prologu – viděla bolest, nemoc i umírání, sama zažila sílu bazálních lidských emocí i fakt, jak strašlivá je zdrcená, ponížená, vykořeněná podstata bytí: „jako blesk se to roznese po ghettu, všichni spěchají na nádraží, nosí cukr, chleba, házejí to těm nejubožejším a já teď poznávám, že už to skutečně nejsou lidé. Jako zvířata se na to vrhají, divoká smečka, rvou se a zápasí o sousto.“

A přesto, nezapomínejme, mluví Susanne Fall „o domově“, chráněném území, které si dokázala ve svém nitru vybudovat, vyvzdorovat a díky němu uchovat psychické zdraví. Kniha Terezín, ráj mezi lágry je útlá a jak naznačeno, autorka nehodnotí objektivní, oficiální stav věcí, dokáže vyprávět o vlastních slabostech, strachu, ale hlavně o naději. Možná vždy nedohlédla motýlího efektu svých činů – dokázal by to ovšem vůbec kdo? Duše, která se zde jeví, zaslouží úctu a obdiv, způsob, jakým ji dokázala autorka vyslovit, nakonec budí nejen lidskou radost, ale i čtenářský požitek.