Vykřičené domy hlásají: Nikdy se nenechte ukolébat úspěchem a pocitem, že jste za vodou

03500612.jpeg
03500612.jpeg

Divadlo v Dlouhé nabízí v rámci programu Malá Dlouhá spolupráci začínajícím umělcům, aby si vyzkoušeli práci v neobvyklém prostoru s výbornými herci. Tentokrát dostali šanci studenti DAMU, Adam Svozil a Kristýna Kosová, kteří dali scénickou podobu hře Davida Drábka Vykřičené domy.

Samotný text přiznává svůj rozhlasový původ, pohrává si nejen s využitím různých zvuků, ale i s hlasy antropomorfizovaných předmětů. Režijní duo vytvořilo ve foyeru Divadla v Dlouhé jakýsi svérázný typ divadla na divadle, respektive rozhlasu na divadle. Vzniklo tak zajímavé vizuální zarámování, kde se na jedné straně odehrává intimní příběh vztahu dvou lidí ve vážné životní situaci, na straně druhé je tento příběh interpretován herci v rozhlasovém studiu, kde jsou vymyšlenosti autora a nejrůznější zvuky realizovány technickým týmem ruchařů.

Konfrontace dvou světů je zábavnáTyto dva základní prvky jsou navíc obohaceny lehkou kritikou praktik show businessu, tedy principu rychlých vzestupů a pádů hvězdiček v této oblasti, a to hned dvojím způsobem. Na jedné straně je to fiktivní, nicméně pravděpodobný osud někdejší rosničky Andrey, tak stále spěchajícího interpreta v roli rozhlasového vypravěče příběhu. Pohrávání si se situacemi, ale především s několikanásobnou konfrontací umělého a skutečného světa, je na inscenaci nejzábavnější.

03500614.jpeg

Svébytné divadelní zpracování rozhlasové hryVznikl zvláštní scénický tvar, který využívá rozhlasových prvků jako atraktivní kulisy a obohacení příběhu, ale se samotnou rozhlasovou verzí Vykřičených domů nemá příliš společného. Stejně jako srovnávat literární předlohy s divadelními verzemi nemá smysl, i v tomto případě je lepší brát hru zcela odděleně od původní rozhlasové verze. Už zpočátku je nám nabídnut klíč k chápání příběhu, kdy postavy technického štábu Jiří Wohanka a Klára Sedláčková-Oltová těkají po jevišti, oblečeni jaksi po domácky, a příchozí herci rovněž vypadají spíše, jako by směřovali do fitka. Jediný na první pohled „profesionál“, vypravěč a průvodce příběhu, kterého hraje se smyslem pro přesné detaily jak pohybové, tak hlasové, Jan Vondráček, přichází v obleku.

03500613.jpeg

Kdo zná Drábkovu tvorbu, ví, že si autor libuje v textových ozdobách, pohrávání si s žánry, paradoxy a charaktery postav tak, že se sympatie diváka kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Jan Vondráček jako vypravěč nejprve svým projevem ukradne pozornost pro sebe, kouzlí narcisisticky krásně modulovaným hlasem, který zní jako v nedělní chvilce poezie. Nakonec se ale ukáže jako loser, který sice dokáže machrovat a strhnout na sebe pozornost, ale ve skutečnosti je to jen ubohý uštvaný kšeftař.

Hvězdička v satelituV tom je jeho osud jakýmsi odleskem hraného příběhu Andrey, hvězdičky show businessu, která po krátké závratné kariéře umírá opuštěná a zapomenutá v izolaci satelitního městečka. Helena Dvořáková jemným, nenápadným minimalismem dokáže diváky postupně pro svou hrdinku získat, takže nakonec s ní s dojetím prožíváme poslední dny života, a odpouštíme autorovi možná trochu vykalkulovanou sentimentalitu příběhu, Stejně neokázale hraje Tomáš Borůvka stárnoucího Jiřího, který má na krku manželku notoričku a tíhu osudu nezaměstnaného muže, který má do důchodu ještě daleko.

03500611.jpeg

Mluvící věci s hořkosladkou příchutíNevtíravý příběh vztahu těchto dvou loserů středního věku, má tak v sobě zvláštní alarmující poselství. Nikdy se nenechejte ukolébat úspěchem a pocitem, že jste za vodou, protože situace se může kdykoli otočit o 180 stupňů. Což je věc v dnešní době více než obvyklá. Ale příběh, který se nám odehrává před očima, rozhodně není jednostrunný. Jeho hořkosladká příchuť je kombinována s divadelní hravostí a humorem. Do kabaretního ranku, tedy žánru, který je ve foyeru Divadla v Dlouhé obvyklý, nás odkazuje jak samotný Drábkův text, který zařazuje do příběhu monology či dialogy neživých předmětů, jako lžičku, plato, morfium, sklenku, fotka či zrcadlo, tak jejich interpretaci, vyráběná z nouze samotnými techniky.

A máme tu další příběh vzestupu jedné technické pracovnice, která nejprve nesměle, a poté se stále větší suverenitou nastupuje mezi potenciální rozhlasové hvězdičky. Vykřičené domy si nehrají na žádnou hlubokomyslnou záležitost, je to lehce zábavný, a zároveň nostalgický kousek, vhodný délkou i tématem pro příjemně strávený kulturní večer ve dvojici.