Vyhraj!

Dal jsem si tu práci a sečetl všechny možné hry, klání a soutěže, u nichž může denodenně relaxovat český národ. Dostal jsem se k číslu patnáct, což je na náš malý rybník množství úctyhodné. Žánru televizní soutěže směle konkuruje jedině počet zpravodajských a publicistických relací. Toť můj závěr. Čím to ale, že tento způsob zábavy nikdy nenahlodal zub času? Že se zkrátka nepřežije, zatímco jiné druhy pořadů mizí nenávratně v televizních archívech?

Kdysi se diváci těšili na osmou večerní, až zapnou Šest ran do klobouku, v sobotu Dva z jednoho města, a šup, dnes můžeme randit se Slávkem Bourou, krákorat v Do-re-mi a pro Petra Rychlého natáčet své mazlíčky, nevěsty, kamarády a jejich karamboly. Co se vlastně změnilo? V principu nic, protože věčná televizní soutěž využívá přirozeného lidského sklonu k soupeření, vyhrávání, k touze být odměněn. Někomu stačí, když mu druhý den uznale klepou po rameni kolegové v práci, jiný si rád odnese šek na pár set tisíc. Nejlépe však obojí. A dramaturgové namáhají své mozky, aby vymysleli, co nového se na tento osvědčený model dá ještě navléct... Jak se jim to daří, ukáže krátký exkurz po soutěžním televizním hřišti.

Na Nově v tom mají jasno. Tady podléhá všechno jednorozměrnosti a zploštění, proč by televizní soutěž měla být výjimkou. Atraktivitu pro diváká získá pouze, bude-li cestou k majetku. Z nemnoha pudů, na něž Nova útočí, budiž tedy vybrán pud touhy po penězích. Za druhé: publikum musí podlehnout iluzi, že na každého čekají závratné částky. Proto všechno směrujeme k tomuto cíli. Především je nutno lidi obalamutit cirkusáckými efekty. Viz dramatické osvětlení, údery tympánů, sugestivní otázky moderátora. Buďte si ovšem jisti, že v této soutěži se milionářem nestanete. To už si Vladimír Železný ohlídá.

Méně agresivní a vlezlá Prima se profiluje jako takzvaná rodinná televize. To je ale dost ošemetné tvrzení. Pokud máte IQ houpacího koně, vychechtáte se v pořadu Oty Jiráka To je fór! V Prima vařečce se alespoň dozvíte nějaký ten recept. Inu, nikdo nejsme dokonalý!

A co naše stará dobrá Česká televize? Veřejnoprávní statut jí ukládá nasytit všechny divácké vrstvy. S úlevou konstatuji, že extrémní demenci tu vykazuje jen jediná soutěž. Vkládám kvízovou otázku, dejme tomu za sto bodů: Jaký pořad má pisatel této statě na mysli? Správná odpověď přijde v závěru.

Velké sympatie sklízí Marek Eben jako kultivovaný moderátor Pokladu Anežky české. Ale co až dojdou všechny hrady a zámky...? S dobrými úmysly vznikla náhrada za omšelý Videostop, totiž Cesta na stříbrné plátno. Se sucharským Petrem Vydrou a jeho naučenými vtípky se bohužel moc zábavy ani poučení neužije. ČT musí brát také ohled na dětské publikum. Zde však dramaturgové vypotili jedinou hru. Jmenuje se Baťoh, vévodí mu rozjívená dvojice Aleše Cibulky a Magdaleny Reifové a soutěžní otázky, na něž by někdy stěží znali odpověď středoškolští profesoři. Kdo nestojí o lacinou pompéznost, zapne si podvečerní AZ-kviz. Odnést si odtud můžete jen pár tisíc, na to však autoři nekladou, zaplaťpánbůh, okázalý důraz. Důležitější je, co mají hráči ve svých mozkovnách.

Má úvaha se chýlí ke konci, na závěr tedy ještě odpověď na soutěžní otázku: Jaká hra z nabídky veřejnoprávní televize se svou přízemností může nejlépe měřit s produkty komerčních stanic? Ano, je to show Edy Hrubeše Tak neváhej a toč! Sledujte ji každý pátek od 20.00, abyste viděli, jak hluboko se dá klesnout. Anebo nechte televizi vypnutou, vysypejte ze staré krabice pexeso a místo pasivního obcování s obrazovkou raději komunikujte s bližními. Ani tehdy totiž nevypadáváte ze hry...