Vyhnanci z „ráje“. Povídky Raúla Rivery, Reinalda Arenase, Ivana Bunina a Boba Krčila

Raúl Rivero: Rolandovy písně

Jeden z tisíců příběhů z Ostrova svobody. Básník a novinář Raúl Rivera (1945–2021) byl jedním z nejznámějších politických vězňů kubánského komunistického režimu. Povídku jsme vybrali z knihy Důkazy spojení, sbírky črt, reportáží a drobných próz vyprávějících příběhy obyčejných lidí postižených represí Castrova režimu. Jsou to příběhy mnohdy absurdní, ale pro posluchače znalého totalitního systému nikoliv neznámé.

Raúl Rivero: Tři muži ve člunu, Tak sbohem!

Dva příběhy, které spojuje téma emigrace. V prvním – Tři muži ve člunu – se přátelé Luis, Gaspar a Alberto snaží dosáhnou svobody útěkem přes moře na americkou základnu. Ve druhém – Tak sbohem! – autor sleduje loučení novinářky Any Luisy Lópezové Baezové před jejím odchodem do exilu.

Reinaldo Arenas: Než se setmí

Čtení ze slavné knihy kubánského spisovatele, disidenta a pozdějšího emigranta. Z hvězdy oficiální kubánské poezie a oblíbence samotného Fidela Castra se poté, co vyšla najevo jeho homosexualita, stal vězněm režimu. Opakovaně se pokoušel o útěk, podařil se mu až v roce 1980. Ale ani v USA nenašel svůj vysněný svět a v roce 1990 spáchal v New Yorku sebevraždu.

Než se setmí je pozoruhodnou knihou. „Nesmazatelnou postavou této statečně upřímné autobiografie je sám Reinaldo Arenas, všemi mastmi mazaný dobrodruh, barokní vypravěč, zpustlý venkovský chlapec, jehož nemohlo zkrotit ani město, ani ideologické trýzně, ani tvrz kapitalismu,“ napsal o ní peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa.

Ivan Bunin: V Paříži

Ruský prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin (1870–1953) je považován především za autora meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikajícího povídkáře a novelistu. Všeobecně se o něm ví i to, že jde o potomka starého ruského šlechtického rodu. Vždy byl považován za klasického reprezentanta pravé a nefalšované beletrie ve smyslu vskutku „krásného psaní“. Při vyslovení tohoto jména si ze všeho nejspíš vybavíme jeho Temné aleje a jejich nostalgický, posmutnělý a vytříbený jazyk i aristokratického ducha.

V prózách Ivana Bunina však můžeme zaslechnout i spodní humornou notu, zejména v mistrných charakteristikách postav, ve výstižném popisu zevnějšku, v ironii nad klišé ruského smutku a melancholie. Ivan Bunin nesouhlasil s bolševickým režimem v Rusku, žil ve Francii a jeho díla v Rusku nesměla vycházet. Součástí kánonu ruské literatury se stal až po smrti, ale až do dnešních dnů jsou některá jeho díla pro ruskou vládnoucí vrstvu nepřijatelná. V roce 2016 dokonce ruská pravoslavná církev přišla s požadavkem, aby jeho díla byla vyřazena ze školních osnov, protože jsou příliš volnomyšlenkářská.

Povídka V Paříži vypráví o poslední zralé lásce dvou lidí v nejlepších letech.

Bob Krčil: Bazén

Fotograf Bohumil „Bob“ Krčil (1952–1992) opustil Československo v roce 1969. Bylo mu sedmnáct let. Nechtěl jít na vojnu a poté, co se zúčastnil pietní vzpomínky na místě, kde sovětští vojáci během okupace zastřelili jeho kamaráda a čekalo ho soudní stíhání, se rozhodl pro emigraci. S fotoaparátem na krku pak procestoval téměř celý svět. Nakonec se usadil v New Yorku. Jeho byt v Soho byl otevřený všem českým emigrantům, kteří se ocitli v nouzi. A právě někde v této čtvrti začíná také příběh povídky Bazén, jednoho z mála literárních textů, které Bob Krčil napsal.

Obchodník s koberci Mahmud vypráví autorovi o stavbě bazénu na zahradě svého strýčka v Kábulu. Idylické časy v Afghánistánu ale v roce 1973 končí převratem. Z Mahmuda, coby stoupence režimu bývalého krále Mohameda Zahira Šáha, se náhle stává nežádoucí osoba a musí ze země prchnout.

Povídka českého exulata o afghánském exulantovi vyšla v 80. letech v revue Paternoster, kterou ve Vídni vydával další exulant, malíř, spisovatel a básník Zbyněk Benýšek.