Vychází Bright Phoebus, léta nedostupné kultovní album anglického folku

13. září 2017
Bright Phoebus (1972)

Ne každý je ve své době prorokem. A ti, kdo jsou, za to často krutě zaplatí, podobně jako Lal a Mike Watersonovi v roce 1972. Jejich album Bright Phoebus ortodoxní puristé s nenávistí odmítli a když se později zasekl i majitel vydavatelských práv, z nadčasového díla považovaného za Seržanta Pepře anglického folku se na čtyřicet pět let stala nedostupná kultovní klasika. A to jen díky tisícovce kusů, které se stihly prodat.

Předpoklad, že toto číslo už nikdy narůstat nebude, se naštěstí nenaplnil. Remasterované album po letitém úsilí Mikeovy dcery Marry letos v srpnu znovu vyšlo. Ani jeden z protagonistů se toho ovšem nedožil. Lal zemřela v roce 1998 a Mike třináct let po ní.

Hutný elektrický folkrock skupin Fairport Convention a Steeleye Span vzbuzoval tehdy obrovskou pozornost. Existovali Pentangle, Albion Band a psychedelickým folkem mámili skotští The Incredible String Band, tak proč tolik zuřivého pozdvižení okolo alba čerpajícího z folku, beatlesácké rozpustilosti, blues, rock'n'rollu a country?

Odpověď není složitá: to by ho nesměli natočit Lal s Mikem, členové zbožňované skupiny The Watersons, a namísto krásných vokálních úprav lidovek z rodného Yorkshireu nabídnout vlastní, na dobové dění reagující skladby s tématem smrti, atomové války a temného dystopického přemítání za zvuků poplašných sirén.

Sourozenci Mike a Lal Watersonovi

Tím se podle tábora tradicionalistů sourozenci dopustili zrady. A nevelel mu nikdo jiný, než levicový písničkář Ewan MacColl, vlastním synem označený za „stylového fašistu“, který už předtím málem zničil kariéru začínající zpěvačce Shirley Collins; dnes národní legendě.

Na smeč ale nechtěně nahráli dogmatikům sami The Watersons. Sestry Lal, Norma s bratrem Mikem a bratrancem Johnem Harrisonem nasadili na folkové scéně albem Frost and Fire nesmírně vysokou laťku. S minimálním doprovodem, pouze s nádhernými hlasy v revolučních aranžích vycházeli z tradičního repertoáru a neměli sobě rovných.

Za vzor je dával i MacColl s manželkou Peggy Seeger a proto když vyšlo album Bright Phoebus, neváhali nad watersonovským odklonem od folkového ideálu vynést zničující ortel: hudební odpad.

„Blížilo se to k povyku okolo zelektrifikovaného Dylana. Fanoušci si zvykli na Frost and Fire a nic jiného nechtěli slyšet. Dokonce založili výbor na ochranu dědictví The Watersons,“ zavzpomínala dcera Marry.

The Watersons se už věčné koncertování stejně zajídalo, a tak vyhlásili časově neurčenou pauzu. Lal se vdala, porodila syna Olivera, John hudby nechal, Norma se odjela živit do karibského Montserratu jako dýdžejka a Mike se v jejich rodném městě Hullu dal na řemeslo malíře pokojů.

Ukázalo se ovšem že Lal s Mikem baví psát vlastní skladby a to nejlépe během Mikeho hodinové přestávky na oběd. Marry slyšela od kamaráda vyprávět, jak jednou stál na žebříku, zrovna vyšlo slunce a jeho napadl verš: „Dnes se na mě usmál jasný Phoebus.“ Seskočil ihned dolů a odpelášil za Lal.

Lal Watersonová

Kytarista Martin Carthy, vůdčí osobnost progresivního folkového křídla a člen Steeleye Span, začal chodit s Normou a během návštěvy u Waterosonů zůstal opařený písničkami Lal. „Měla v hlavě jasnou představu co chce, ale to, co hrála na kytaru, svým idiosynkratickým stylem nedávalo vlastně smysl. Aby to ostatní pochopili, musel jsem po ní všechno přehrát,“ uvedl Carthy.

Pozval kamaráda Ashley Hutchingse s nápadem natočit album a ten po prvním poslechu prý prohlásil: „Kdybys oslovil jiného baskytaristu, musel bych s ním bojovat o právo být u toho.“

Přidali se ještě Norma, Richard Thompson, bubeník Dave Mattack, Tim Hart s Maddy Prior, producent Bill Leader a další a celá parta se odstěhovala do improvizovaného studia v londýnském Cecil Sharp House kde v uvolněné atmosféře (blížící se podle Carthyho „líbezné anarchii“) natočili Bright Phoebus.

Carthy vzpomíná na okamžik, kdy Lal s Bobem Davenportem za doprovodu kytary dozpívali ve studiu nikdy předtím nezmíněný nářek o smrti Lalina dítěte Child Among the Weeds: „Všichni jsme se na sebe jen podívali a věděli jak mimořádně silného okamžiku jsme se stali svědky.“

Mráz po zádech vyvolává také Mikeho The Scarecrow – sice o strašáku na poli, nicméně hlavně o síle Matky země, a pokud máte představivost, vyvolá ve vás podle zpěvačky June Tabor, která skladbu převzala, asociaci na vizuální obrazy režiséra Ingmara Bergmana. Doznívající éru hippies zase zanesl Mike do folkrockové Shady Lady s hlasy všech tří sourozenců a Maddy Prior.

Proč je album spojováno se Seržantem Pepřem slyšíme v rozpustilé Rubber Band s dechy. Ta pojednává o nejlepší kapele v zemi, jejíž sláva se šíří jako margarín...

Alba vydavatel vylisoval dva tisíce kusů, polovina však měla špatně umístěný střed. Když se přidal nezájem médií s MacCollovou nenávistnou reakcí, byl s úspěšným přijetím amen. 

Práva se postupně dostala do rukou sběratele a distributora Davea Bulmera, který je po nezdaru s laciným cédéčkem odmítl až do své smrti v roce 2013 komukoliv poskytnout.

Mezitím začaly skladby z alba kolovat po internetu. Část z nich také vyšla v roce 2002 na albu Shining Bright. Hlásili se k nim Billy Bragg, King Creosote, skupina Arcade Fire a Jarvis Cocker s Richardem Hawleyem. Tihle dva se nakonec přidali ke koncertnímu Bright Phoebus Revisited Tour a přispěli tak k tomu, že label Domino Records práva na kultovní album odkoupil a letos znovu vydal.