„Sto let je málo, sto let je příliš moc, za každým životem přec zívá hrobu noc,“ napsal v jedné básni Zpěvů staré Číny Bohumil Mathesius. Hrobu noc jistě nezívá za českou hudbou ani za operou – jejich život v průběhu sta let od vzniku samostatného Československa mapuje část projektu Kánon 100. Český rozhlas Vltava v něm shromažďuje kanonická díla, která během právě odcházejícího „českého“ století vznikla.
Kanonické skladby se obecně vzato nehledají a nehlasuje se o nich. Hudba – ani umění obecně – není parlament, kde by se o kvalitě a zaznamenáníhodnosti děl rozhodovalo poměrem hlasů 101 ku 100. Anketa hledající kanonická díla za posledních sto let tu není proto, aby stanovila závazný seznam nezpochybnitelných monolitů v dějinách české hudby. Měla by především odpovědět na několik důležitých otázek.
V oblasti hudby na ně hledali odpovědi účastníci debaty 28. května ve dvoraně Rudolfina. Sešli se tam skladatel, muzikolog a historik Miloš Štědroň, generální ředitel České filharmonie a klavírista David Mareček, ředitel Hudebního informačního střediska a skladatel Petr Bakla a skladatel a šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović. Debatu moderoval autor tohoto textu Boris Klepal. O vysílání záznamu diskuse vás budeme včas informovat.
Jak vznikají kanonická díla, co z nich dělá kanonické záležitosti?
Rozhodně nejde o to, že by to byla díla, o nichž nelze diskutovat nebo je dokonce napadnout a odmítnout. Občanská neposlušnost vůči normám je důležitý zdroj zdravého pohybu ve společnosti I v umění. Z některých děl se ale i bez oficiálního posvěcení najednou stane cosi nezbytného. Něco, s čím se dá polemizovat I válčit, ale nelze to minout.
Má cenu hledat a vytvářet kánony pomocí anket a lidového hlasování?
Hlas lidu, hlas Boží, praví lidová moudrost a vzápětí sama sebe vyvrací: co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Z ankety o největšího Čecha bylo před pár lety nutné vyřadit Járu Cimrmana – organizátoři zřejmě přece jen chtěli, aby se vítězem stala historicky doložená osobnost. Hudební anketu mezi odborníky nic takového nepostihlo, takže opera Úspěch českého inženýra v Indii ani opereta Proso mezi kanonické skladby nepronikly. Výsledky ankety v opeře žádné překvapení nepřinesly, hudba byla přece jen méně předvídatelná.
Vybrat z nezměrného množství kvalitní české literatury deset knih prozaických, deset básnických, případně deset esejistických traktátů, „to je úkol nemožný“, taková byla většinou reakce ať z řad akademiků, tvůrců nebo publicistů oslovených, aby poslali své tipy do akce nazvané Kánon100. Nakonec se ale „nemožné“ podařilo a ze souhrnu odpovědí vzešly tři seznamy po deseti titulech.
Jak ovlivnila český hudební kánon politická perzekuce skladatelů, jejichž díla se v letech 1948–1989 nesměla hrát?
Význam skladatele je obvykle definován vlivem jeho velkých opusů – tedy oper nebo symfonických skladeb. Ty ale mají jednu takřka likvidační nevýhodu – nelze je šířit samizdatem či v zahraničních nakladatelstvích. Zakázaný spisovatel mohl za normalizace napsat román a rozšířit ho v cyklostylovaných kopiích, zakázaný dramatik mohl uvést svoji hru v bytovém divadle. Byla to sice nouzová a totalitní špínou vynucená řešení, ale přece jen to byla aspoň nějaká řešení. Zakázaný skladatel si narozdíl od nich mohl symfonickou partiturou leda tak podložit skříň. Navíc si bez možnosti vycestování těžko mohl prosadit uvedení svého díla v zahraničí.
Hudba se tím dostává do specifického postavení umění, které je potřeba nejen vytvořit, ale navíc ještě s pomocí nemalých prostředků zahrát. Spousta věcí se tak do obecného povědomí vůbec nemohla dostat a doplácí na to dodnes – je vlastně divné, když mezi díly vybranými odbornou veřejností není ani jedna symfonie Miloslava Kabeláče.
Mají nová díla šanci stát se kanonickými, dostávají k tomu dost příležitostí?
Obecná otázka vychází z podobného zdroje jako ta předchozí. Hudba se musí zahrát, aby se k lidem dostala, a soudobá hudba to má na našich velkých koncertních pódiích těžké. Když Česká filharmonie hrála před dvěma lety Messiaenovu Turangalîlu – jednu z kanonických skladeb 20. století – našli se lidé, kteří ji nepřijali ani sedmdesát let poté, co byla napsaná. Zakonzervovanost vkusu je v českém hudebním životě extrémní, I když se situace v posledních letech maličko mění k lepšímu.
Výsledky ankety v kategorii hudba:
Je vlastně neuvěřitelné, že se do odbornického Kánonu nevmáčklo více symfonií Bohuslava Martinů a ani jedna Kabeláčova. Glagolská mše na prvním místě jako příval duchovní energie pro bezbožnou současnost je naopak zcela očekávaná. Mystérium času je snad nejhranější dílo našeho největšího symfonika vedle Dvořáka a Martinů. Zrání byla erbovní skladbou tvůrce stylu České filharmonie Václava Talicha. A teď jedna kontrolní otázka: kolik lidí u nás slyšelo Many Many Women nebo Symfonii Titan – čím se tato díla kvalifikují do Kánonu 100? Odpověď bude debata v Rudolfinu také hledat.
Výsledky ankety v kategorii Opera:
V kategorii Opera asi nikdo nečekal jiný výsledek než ovládnutí ankety Leošem Janáčkem a Bohuslavem Martinů. Janáčkova „drásavá idyla“, jak charakterizoval Příhody lišky Bystroušky Milan Kundera, je na prvním místě. V zápětí za ní bezvýhradně drásavé drama Z mrtvého domu, které ale i přes svou bezútěšnost přiznává každému tvoru jiskru Boží. Snové drama Juliette Bohuslava Martinů předstihlo o stupínek jeho operu Řecké pašije – příběh uprchlíků z vypálené vesnice získal novou aktuálnost s nedávnou imigrační krizí. Jediným žijícím autorem, který se do první operní desítky dostal, je Martin Smolka a jeho Nagano – hokejové téma pojaté z nečekaného úhlu pohledu nehrajícího brankáře Hniličky. Hábova Matka je syrový příběh silné ženy z valašské vesnice s přesnou hudební charakteristikou prostředí, k níž přispívá I použití čtvrttónů. A opět jedna kontrolní otázka: proč je mezi kanonickými operami Haasův Šarlatán a ne třeba Brundibár Hanse Krásy? Jistě, Brundibár je taková dětská hříčka, ale zároveň je to jedna z celosvětově nejhranějších českých oper všech dob.
Debata v Rudolfinu bude stejně jako celý projekt Kánon 100 hledat odpovědi na složité otázky. Výsledkem bude možná ještě větší množství otázek, než jich bylo na počátku. Ale přece jen by se mělo ukázat, čím česká hudba posledních sto let žila a čím chce žít v budoucnosti.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
