„Vším, čím jsem byl, jsem byl rád,“ říká Michal Lázňovský

Michal Lázňovský
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michal Lázňovský

Dramaturg, dramatik, publicista, dokumentarista a překladatel Michal Lázňovský začal studovat divadlo (konkrétně dějiny a teorii divadla na FF UK), pak pracoval jako dramaturg v Severomoravském divadle Šumperk a v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (dnes divadlo Labyrint).

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

„Konec těch 60. let, ta kreativní vlna, to kreativní bohatství se zlomilo naprosto nečekaně, nepravděpodobně. Já pořád říkám, že by to opravdu stálo za velikou sociologickou studii. Bylo zapotřebí žít dál a přizpůsobit se změněným životním podmínkám. Dnešní mladí si to zřejmě ani nedovedou představit, ale tehdy se člověku skoro každý den neodbytně zjevovala myšlenka na emigraci. Objevila se ve snu, mihla se vám hlavou ráno u snídaně, na schůzi ROH - pořád tady to paradigma emigrační bylo.“

Jak žít pokud možno se ctí

To byl problém, se kterým se musel vypořádávat i Michal Lázňovský v průběhu 70. a 80. let – v totalitním režimu. Měl štěstí, protože ho tehdy v sobě skryl divadelní svět. „Divadelní svět jako velmi živý organismus - a náročný na práci dramaturga. To je rizikové povolání. Vlastně vás nikdo nemá rád, nikdo,“ říká s úsměvem.

„Přijdete do styku s lidmi všech profesí, od hudebních skladatelů, překladatelů, autorů, výtvarníků a tak dále. To znamená, že všechny svoje zájmy jsem mohl nějakým způsobem uplatňovat. A samozřejmě číst, číst. Jako dramaturg jsem mohl dělat práci, která mě zajímala. Navíc se tehdy divadlo stalo - podobně jako v 19. století - jakýmsi útočištěm. Místem, kde existoval jistý druh spojenectví mezi jevištěm a publikem, kdy publikum reagovalo, kdy dovedlo vytušit, že by to mohlo být něco proti něčemu. To byla zajímavá divadelní práce.“

Res publica, Havlíček a Havel

Scénická pásma Res publica v Realistickém divadle probíhala od října roku 1988. A na jevišti byli všichni, jak vzpomíná Michal Lázňovský, v představení, které otevřeně hovořilo o demokracii bez přívlastků. Celé osazenstvo divadla na jevišti pravidelně na každém představení doplňoval host.

Jednou to byl profesor Milan Machovec a Michal Lázňovský ho uváděl na scénu: „Profesor Machovec začal hovořit, myslím, že to bylo v lednu 1989, tedy téměř rok před událostmi. Stoupnul jsem si stranou do hlediště a sledoval jeho vystoupení. On vždycky mluvil odvážně, tvrdil, že už nemá co ztratit, že je starý a už se mu nemůže nic stát. Najednou pronesl větu: - No, v 19. století jsme měli Havlíčka, teď máme Havla. - Havel byl v té době ve vězení. A já měl najednou pocit, že se něco děje. Něco se stalo. Otočil jsem se. Sál stál. Všichni v sále vstali. Bylo hrobové ticho, trvalo několik vteřin. A já si uvědomil, že jsem zažil smrt divadla, kdy jeviště už nebylo divadelní jeviště, to byla politická manifestace.“

Každá cesta – byť sebedelší – začíná prvním krokem

Zájmy Michala Lázňovského začaly přerůstat divadelní scénu. Překládá, píše rozhlasové hry, dramatizuje klasické romány, především ty francouzské (Jules Verne, Alexandre Dumas). Pro každou rozhlasovou hru nebo dramatizaci hledá specifický tvar, originální kompozici, dokonale zvládá psychologickou stavbu postav.

Dokáže pracovat s jazykem, pohrávat si s významy, vytvářet kontrapunkt. Podobně originální cestou šel i v případě cyklu Setkávání u kulatého stolku s Ivanem Vyskočilem a jeho přáteli (1994-2003). Radost ze setkávání, rozvažování, hraní si se slovy i situacemi s nimi můžeme sdílet i my.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.