Všichni jsme trochu ajznboňáci
Není divu, že k prvnímu uvedení hry Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou se před dvěma lety královéhradecký amatérský soubor Nejhodnější medvídci spojil s pražským Divadlem na tahu a jeho režisérem Andrejem Krobem, který je považován za "dvorního" režiséra her Havlových. Velký mystifikátor René Levínský, autor Medvídků, napsal tuto hru pod pseudonymem Samuel Könniggratz a zvolil pro ni Krobovi blízký model absurdní komedie.
V realisticky věrném obrazu "ze života ajznboňáků" spojuje havlovský cit pro absurditu a grotesknost každodennosti s hrabalovsky hřejivou poezií přízemnosti a kouzlem banality. Už při uvedení inscenace Medvídků a Divadla na tahu na předloňských amatérských přehlídkách, které vyvrcholily Jiráskovým Hronovem, hru přítomní teatrologové označili za jeden z nejlepších textů pro divadlo, které na přelomu tisíciletí v české literatuře vznikly.
Inscenace amatérského souboru zaujala i tvůrčí tandem Divadla v Dlouhé, dramaturga Štěpána Otčenáška a režisérku Hanu Burešovou, kteří nyní hru uvedli ve smíchovském Švandově divadle, když na domovské scéně zničené loňskými záplavami ještě probíhá rekonstrukce. K výtvarné spolupráci přizvali Davida Vávru, jenž s využitím zadního prospektu a několika funkčních panelů dokázal vykouzlit nápaditou scénu, perfektně souznějící s poetikou textu.
Vše začíná v důvěrně známém sešlém vlakovém kupé, v němž osobité společenství jedné menší železniční stanice přesvědčivě exponují výpravčí Petr v podání Vlastimila Zavřela a přednosta Jánský, jehož hraje Miroslav Hanuš. A protože jde o "reality play", už z první scény je zřejmé, jak si Levínský a spolu s ním i režisérka a herci umějí dokonale pohrát s komikou osobitých dialogů a železničářského slangu i s realistickou drobnokresbou - tady např. natřásáním při jízdě či zakymácením při zastavování vlaku. Nic ve skladbě inscenace není ponecháno náhodě. Osobitost hrdinů režisérka zvýrazňuje a nabíjí směšností tím, že v realistických výkonech zvýrazňuje nejcharakterističtější rys. Tak všem utkví v paměti Zavřelův dobromyslný, bodře žvanivý Petr, obdobně neodolatelný je Tomáš Turek v postavě oživlého "nebožtíka" alkoholika Bláhy, prostomyslný výpravčí a theosof Karel Martina Matejky nebo mladistvě rozdychtěná signalistka Esmeralda Kláry Sedláčkové. Ale bylo by možno takto zmínit i další.
Rytmus "šlapající" inscenace sice v konci druhého dějství zaváhá, ale závěrečná pasáž v nádražní hospodě ironii, která zpočátku celkem neznatelně a nevinně prosakovala bujarou komikou, vyostří až v děs z toho přívalu přízemnosti a podivně bezcitné zemité povrchnosti. Humorný, laskavě nelaskavý obraz současné společnosti postrádající jakýkoli duchovní rozměr získává brutální a kruté rysy: Daněk na záchodě uklouzne na opileckých zvratcích inspektora, dosud tvrdě stíhajícího bující alkoholismus ajznboňáků, a umře. Nad jeho mrtvolou se rozjede absurdní, alkoholicky třeštivé fandění dávno odehranému fotbalovému zápasu, který je přehráván z videokazety.
Hra si drsným spodním tónem nezadá ani v poměru k dovozové cool dramatice, i když je přímo prosycena tradicí českého anekdotického humoru, který ocení široké spektrum diváků.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
