Všech gramatik táta. O tom, kdo naučil češtinu být spisovnou

7. června 1533 byl v zámecké tiskárně v Náměšti nad Oslavou dokončen tisk útlého svazku s názvem Gramatika česká. Autoři nejsou uvedeni na titulní straně, ale z předmluv je zřejmé, že první část napsali Beneš Optát a Petr Gzel a druhou Václav Philomathes.

Už za deset let se knížka, překvapivě v Norimberku, dočkala druhého vydání, a pak opisu a obsáhlého komentáře v jednotě bratrské. U Jiříka Dačického v Praze roku 1588 vyšlo třetí a v pražské jezuitské tiskárně vydání čtvrté v roce 1643, sto deset let po vzniku díla. Moderní výtisk textu pořídil v 70. letech 20. století slavista Gerd Freidhof v Německu. O nejnovější českou edici se postaralo pražské nakladatelství Akropolis roku 2019.

Lidská zkušenost s proměnlivostí jazyka

Donedávna nebylo pochyb o tom, že lze bez zvláštní přípravy číst texty od raného 19. století. Dnes už ale těch přibližně dvě stě padesát let dá mnoha z nás zabrat. A starší texty jsou ještě náročnější. Zásadní zlom nastává právě v 16. století. Tehdy se díky stále častějšímu fixování textů tiskem a díky jejich působení na živě mluvený jazyk zastavily drobné, ale stálé posuny vyslovovaných hlásek.

Právě do situace, kdy čeština s rozvojem knihtisku stále víc dostávala svou dnešní tvář a kdy se ustalovaly konvence, jak budeme zaznamenávat zvuky literami, vyšla náměšťská gramatika. Byla to doba, kdy reflexe jazykových otázek, promýšlení a hledání společné kulturní shody, doprovázelo zmíněný proces ustalování, tedy kulturní hru, jejímž výsledkem byla čeština, zvaná v posledním století „spisovná“.