Vrcholy z díla Ingmara Bergmana

11. červenec 2018
Snímek z filmu Fanny a Alexandr z roku 1982. Režíroval Ingmar Bergman

Které filmy vzývaného švédského divadelního a filmového režiséra se vryjí do paměti a už tam zůstanou? Čeho si na nich cení domácí filmoví historici a publicisté a co naopak vnímají jako problematické?

V sobotu 14. července 2018 uplyne sto let od narození Ingmara Bergmana.

Stoletý klasik Ingmar Bergman. Pořady k výročí narození švédského režiséra

Ingmar Bergman

Když se před sto lety, 14. července 1918, narodil Ingmar Bergman, byl film ještě pořád v začátcích. Už tehdy ho dopředu posouvali především autoři, jejichž díla nějak vybočovala či překračovala dosavadní filmové stereotypy, rámce a pravidla. Ingmar Bergman se později stal jedním z nich. Stal se klasikem v tom nejlepším smyslu slova: autorem, jehož dílo žije a mluví bez ohledu na stárnutí v čase.

Výročí světově proslulého filmového a divadelního režiséra a scénáristy si po světě připomíná řada akcí – kompletní retrospektivu jeho díla letos uvedly významné instituce jako British film institute v Londýně i francouzská Cinématheque v Paříži. Tvorbu Ingmara Bergamana reflektujeme i na domácí půdě, například Letní filmová škola v Uherském Hradišti na přelomu července a srpna uvede rozsáhlou kolekci autorových filmů.

Stanislava Přádná z Katedry filmových studií Univerzity Karlovy a Jaromír Blažejovský z brněnského ústavu filmu a audiovizuální kultury představují své zásadní tituly z Bergmanovy filmografie. Svůj pohled na vybrané tituly z díla švédského autora připojují také autoři a moderátoři filmových reflexí Šárka Gmiterková a Pavel Sladký.

Stanislava Přádná:

„Asi nikdy nezapomenu na svůj první dojem z Lesních jahod, to byl vůbec první Bergman kterého jsem viděla někdy v roce 1970 v průběhu studií na fakultě. Pocit toho prostředí, děje a prolínání reality a snové vrstvy byl pro mě něčím tak ohromující, že se mnou zůstal kdykoliv jsem pak Lesní jahody viděla znovu. Šepoty a výkřiky považuji za Bergmanovo mistrovské dílo, vzhledem k tomu, o čem vypovídá a jak. Stejně velký dojem na mě udělala i Hodina vlků a samozřejmě také Bergmanův epilog Fanny a Alexander. Člověk by očekával u tvůrce vyrovnávajícího se jak se sebou samým, tak s filmem jako médiem něco docela jiného. Je to pohádková tragikomedie, v něčem vyčištěná od všeho zla, které, pakliže se objeví, tak je potrestáno nebo se dostává do pozice, která nás baví. Rozhodně už to není ten Bergman, známý z jeho vrcholných, temných a pochmurných filmů.“

Snímek z filmu Fanny a Alexandr z roku 1982. Režíroval Ingmar Bergman

Jaromír Blažejovský:

„Pro mě první setkání s Ingmarem Bergmanem byla Sedmá pečeť a ten film na mě zapůsobil tak ohromujícím dojmem, že když jsem vylezl z kina, tak jsem měl chuť plazit se v prachu země – prostě se mnou ten film cloumal i fyzicky. Potom se stalo něco zvláštního. Asi půl roku na to jsem viděl filmy Andreje Tarkovského Andrej Rublev a Solaris a najednou mi Tarkovský toho Bergmana zastínil. Nadále jsem chodil na Bergmanovy filmy do Filmového klubu a viděl jsem Hodinu vlků, Hanbu a Tváří v tvář, ale nikdy jsem nezažil tak ohromující zážitek jako v případě Sedmé pečeti. Mnoho let jsem Bergmanem nijak zvlášť nežil; studenti ho po mně často chtěli a já jsem jim říkal, ať si ho nastudují sami, ty filmy jsou dostupné, spousta věcí vyšla v češtině a budeme se raději bavit o něčem zajímavějším. Až teprve loni jsem si řekl, že je načase se k Bergmanovi vrátit a vyrovnat se s ním. A při tomto návratu jsem zažil několik objevů. Jeden z nich byl film Úsměvy letní noci. Já jsem ho sice kdysi viděl, ale nepřišel mi nijak zvláštní nebo zasahující, ale až teď, z perspektivy mnohem širší životní zkušenosti jsem docenil, jak moudrý film to je.“

Snímek z filmu Sedmá pečeť, režíroval v roce 1957 Ingmar Bergman

Pavel Sladký:

Šepoty a výkřiky jsou film, který mě strašně zasáhnul a dokonale umlčel, takže žádné šepoty ani výkřiky. Se skupinou kamarádů jsme se vypotáceli z kina a jen jsme tiše seděli a zírali na sebe – tak silně, téměř fyzicky do mě Bergman dokázal tnout. Druhým zásadním filmem byla Persona, zejména kvůli úvodní, poeticky snové sekvenci a kvůli tomu, jakým způsobem se celým filmem prolínají motivy spojené s oběma hlavními hrdinkami. Přijde mi, že Bergman dovede v každé jednotlivé vteřině tohoto snímku být napřed, nikdy jsem nedokázal číst jeho záměry a celkově mě tenhle snímek ohromil.“

Liv Ullmann a Bibi Andersson ve filmu Persona. Film režíroval v roce 1966 Ingmar Bergman.

Šárka Gmiterková:

„Musím se přiznat, že mám s tvorbou Ingmara Bergmana problém. Cestu k jeho další tvorbě mi uzavřely dva filmy, Persona a Mlčení. Přijde mi, že všechny motivy rozvíjí a postavy staví na bázi dost čitelných polarit. Jsem si vědomá toho, že ty filmy jistě mají vrstvy, ale pro mě jsou přebité sadami až příliš snadných protikladů. Ženské postavy Bergman rozvíjí jako zřejmé protipóly – postava živočišná proti intelektuální, figura hedonistická proti emocionální – a podobně tento autor pracuje s mizanscénou, kterou staví jako protiklad exteriéru a interiéru, světla a stínu, věcí vnitřních a vnějších. Pro mě jsou zkrátka tyhle filmy příliš zjevné v tom, co dělají.“

Snímek z filmu Mlčení z roku 1963. Režíroval Ingmar Bergman

Ingmar Bergman (*14. 7. 1918 — †30. 7. 2007)  patří bezpochyby mezi nejznámější švédské osobnosti. Není jen nejpřednějším tvůrcem švédského filmu, ale je obecně považován za jednu ze zásadních osobností celé historie kinematografického umění. Řadí se do poměrně malé, exkluzivní skupinky filmařů – Fellini, Antonioni, Tarkovski – jejichž příjmení jen málokdy potřebuje upřesnění křestním jménem: „Bergman“ je koncept, jakási obchodní známka sama o sobě. Bergmanova kariéra filmového tvůrce je jedinečná už svým rozsahem. Od svého režisérského debutu v Krizi (Kris, 1946) až k Fanny a Alexandrovi (Fanny och Alexander, 1982) stihl natočit více jak čtyřicet filmů, mezi nimi takové, jako jsou kupříkladu Večer kejklířů (Gycklarnas afton, 1953), Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, 1957), Lesní jahody (Smultronstället, 1957), Mlčení (Tystnaden, 1963) a Persona (Persona, 1966), které jsou považovány za absolutní klasiku filmového plátna. Co je ale na Bergmanovi skutečně unikátní a co mu dopomohlo ke světové slávě, je jeho schopnost využít masmédium filmu, které je zároveň průmyslem i uměním, jako hluboce niternou formu vyjádření, schopnou stejně dobře zachytit hmatatelnou dějovou linii jako existenciální a psychologické problémy. Paralelně se svou filmovou dráhou Bergman rovněž působil v oblasti divadla, kde režíroval nespočet her ve Švédsku i v zahraničí. Svou kariéru divadelního režiséra započal již jako mladý student a zůstal jí věrný až téměř do posledních let svého života. S divadlem se rozloučil poslední inscenací v roce 2002. „Z divadla mě budou muset vynést nohama napřed,“ vyjádřil se Bergman.

Maaret Koskinen
Převzato z Letní fimové školy 2018, která pořádá Retrospektivu Ingmara Bergmana

autoři: Šárka Gmiterková, Pavel Sladký

Související