Vrchlickému nablízku. Spisovatel, básník a dramatik ve vzpomínkách Alberta Pražáka

Nepočítáme-li zmínku v semináři cimrmanovské hry Švestka, nutno řadit literárního historika Alberta Pražáka, tohoto „strážce české duchovní tradice a uchovatele kulturní kontinuity“, jak ho kdysi nazval spisovatel Josef Jedlička, mezi téměř zapomenuté postavy. Těm, kteří se zajímají o novodobé české dějiny, bude možná známa Pražákova úloha během květnových událostí roku 1945, kdy vykonával funkci předsedy České národní rady.

Hana Kofránková|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Zájemcům o starší moderní českou poezii by ale neměla uniknout jedna z jeho knih, která si uchovala pozoruhodnou svěžest, čtivost a také váhu cenného svědectví. Byla vydána v již zmíněném pětačtyřicátém roce, jejím těžištěm je však první desetiletí 20. století, čas vrcholící secese. Tehdy se odehrává příběh setkání dvou mužů, mezi nimiž byl věkový rozdíl dvaceti sedmi let, příběh, který Albert Pražák zaznamenal ve své knize Vrchlickému nablízku a který je i tématem našeho pořadu.

Vše se započalo na akademické půdě, na kterou mladý Pražák vstoupil roku 1900: 

„Fakultní studium jsem si představoval jako své dosavadní soukromé literární studium: ustavičné cestování domácí i cizí slovesností, stálý ponor v tajemné hlubiny velkých poesií a nekonečný úchvat vzdělanostních proudů ze staletí do staletí. V duchu jsem viděl nekonečné moře jmen, námětů, popudů, tvarů, vlnobití generací, a v tom všem i bezpečného lodivoda Vrchlického se zdviženým kompasem. Je proto přirozené, že jsem si dal hned v první den zapsat celého Vrchlického a že jsem očekával napjatě, až vstoupí v posluchárnu.“
Albert Pražák

O dva roky poději, díky jednomu letnímu setkání, započalo se mezi profesorem a jeho posluchačem přátelství, které trvalo až do básníkovy smrti.