Vratká prkna – recenze nové hry Arnošta Goldflama
Studio Ypsilon uvedlo hru Arnošta Goldflama, která je třetí částí volné trilogie z divadelního prostředí. Po Ředitelské lóži a Dámské šatně přicházejí Vratká prkna.
Prkna, která znamenají svět, mohou být značně vratká. Respektive, jsou světem, v němž realita přechází ve fantazii a sny. Stejně jako na scéně, hrají herci někdy vědomě a jindy nevědomky v zákulisí i v osobním životě. To však neznamená, že to neprožívají. Naopak, zjitřené, mnohdy hyperbolizované pocity se přenášejí z divadla do civilu.
Právě o této celoživotní schizofrenii Arnošt Goldflam ve svých Vratkých prknech s gustem vypráví. Je vidět, že se jedná o autora divadlem doslova prosáklého, navíc dobrého pozorovatele i těch nejmenších bizarních detailů. A právě v tom spočívá síla i slabost jeho textu. Ona dvojlomnost herecké, a vůbec umělecké duše, je rozpitvávána někdy až titěrně, trefné gagy se občas rozmělňují do ztracena.
Scénografka Petra Štětinová Goldflamová v první scéně využívá pro civilní interiér rekvizit, které přiznaně mapují divadelní svět – hrdinové procházejí či probíhají sem tam několikerými kašírovanými dveřmi, dikce rozmluvy manželů – herce Radka (Jiří Lábus) a jeho ženy Evy (Jaroslava Kretschmerová) – je laděna až do operetního klišé, stejně jako dialog mezi Evou a jejím momentálním milencem, hercem Vlastou (Petr Vršek), který je jakýmsi negativem manželského škorpení.
Další dějství odehrávající se na zkoušce, využívá zase syrovou realitu divadelního zákulisí, s ošoupanými lavicemi, omšelými praktikábly a zrcadlovými paravány, do nichž herci narážejí a lekají se sami sebe. I tady najdeme postavy víceméně modelové – věčnou čekatelku na úspěch, značně již skeptickou Jarušku (Lenka Loubalová), naivní sexy Lidušku (Barbora Skočdopolová), inspicienta marně toužícího po roli a realizujícího se v travesty show (Roman Mrázik) i napoleonského režiséra (Jakub Slach), kolísajícího od záchvatů tvořivosti až po bezmocný vztek.
Závěr hry patří mejdanu po úspěšné premiéře, kde se rozpoutá obvyklé společenské balábile, v němž mají své místo víno, ženy i zpěv. Situace z divadelní hry se prolínají do osobních vztahů, pod vlivem alkoholu dochází k nevídaným spojením, ale i k notoricky známým situacím, spojeným s posedlostí sebou samými a nutkavou touhou potvrdit si svůj talent, schopnost okouzlit druhé i dušezpytnými monology.
Zábavnost kusu spočívá především v onom prolínání umělého a skutečného světa, herci si pohrávají nejen s tématy provázejícími divadelní profesi, ale sem tam zazní i špílec, jež míří přesně na konkrétní osobu. Je to groteskní, trochu bizarní svět, chvílemi možná až panoptikální, komická nadsázka, která má k pravdě života někdy až nebezpečně blízko. Křehká hranice může být kdykoli překročena, a smích – jak předvádí názorně jedna z hereček – může být současně i pláčem.
Svět divadla nemá žádnou jistotu, pojmy jako uznání, peníze a sláva stejně jako spokojenost a porozumění jsou více než v obyčejném životě věci velmi křehké a neuchopitelné. A právě pro jejich neuchopitelnost je touha po nich tím intenzivnější.
Variace na nešvary divadelního světa jsou vděčné a bezbřehé, a možná by neškodilo vzdát se některých z nich ve prospěch větší integrity celku. Nicméně diváci jistě ocení exhibici ypsilonských herců, kteří se na hranici mezi uměním a šmírou pohybují s jistotou a s detaily se doslova mazlí. Večer strávený v Ypsilonce je zážitkem, který nezavalí diváka velkými nároky na přemýšlení, spíše jej příjemně pohladí a úlevně rozesměje.
A. Goldflam: Vratká prkna Režie: A. Goldflam Hrají: J. Lábus, J. Kretschmerová, P. Vršek, L. Loubalová a další Studio Ypsilon Praha Premiéra 8. 4. 2011
