Vpisování na okraj knih může sloužit jako cenný zdroj poznání národního jazyka, říká Bořek Neškudla

„Vnímání textu přejížděním očima a jeho promítáním do mysli nemá v lidské civilizaci dlouhé trvání,“ říká historik a knihovník Bořek Neškudla, který se profesně zabývá knižní kulturou. Několikáté stěhování jej přivedlo k meditaci nad hmotným rozměrem nekonečného duchovního světa literatury. Vyznává se, že kniha jako nástroj jej prováží celý jeho čtenářský život a věnuje se tedy souvislostem rozšíření knihtisku a memorování, tichého čtení nebo vpisování do knih. Ale protože ke čtení neodmyslitelně patří i sběratelství, ve své knihovně si rozhodně ponechá romány Arthura Conana Doyla a Julese Vernea, stejně tak sci-fi povídky Ludvíka Součka, cestopisné reportáže F. A. Elstnera anebo historické knihy Josefa Pekaře nebo Zdeňka Kalisty. Z klasické literatury si chce nechat po ruce Márquezových Sto roků samoty, Steinbeckovo Na východ od ráje, Vančurovo Rozmarné léto a ze současné literatury například díla Petra Stančíka nebo Kateřiny Tučkové.