Volpone

Minulou neděli měla v nastudování Divadelního sdružení CD 94 v Divadle v Celetné premiéru alžbětinská komedie Bena Jonsona Volpone aneb Komedie plná chytráků. Není to poprvé, co režisér mladší generace Daniel Hrbek konfrontoval svůj soubor s klasickou dramatikou. Připomeňme např. Macbetha, jeppeho z vršku, Mandragoru. Shakespearův současník Jonson cizeloval formu drsné frašky intelektuálním ostřím. V jakékoliv interpretaci se komedii nedá upřít přívlastek společensko-kritická.

Volpone, lišák, který předstírá, že má smrt na jazyku, aby vymámil z uchazečů o dědictví patolízalské dary, přijíždí na jeviště na pojízdném křesle. Ivan Řezáč jako Volpone a Robert Jaškow jako jeho sluha Mosco, jsou na počátku inscenace sami mezi sebou, a i když je k tomu vnější okolnosti ještě nenutí, od samého začátku demonstrují Volponovu absolutní nemohoucnost. Předstírání je občas tak důsledné, že už ani nečekáme střihové vzkříšení Lazara do podoby celkem čilého, i když značně vyžilého a opelichaného prostopášníka.

Volpone na křesle, neschopný bez pomoci nohsleda Moscy sebemenšího pohybu, je jednak krátkým prologem napovídajícím, o čem se bude hrát, a zároveň názorným vyjádřením Volponovy osobnosti, ochrnuté dravčím sobectvím. V souladu se svou letorou přezdívá Volpobne také hejno chtivých zlatokopů, kteří krouží kolem dědictví, sám je však předčí nejen vynalézavostí, ale především chopností urvat sdi svou kořist. Oproti Valponovi se jeví jako směšné figurky a bohužel to není jen režijní rozložením akcentů, ale i výrazovou jednostrunností představitelů. Jonsonovy charaktery jsou sice obdařeny zhyperbolizovanou umanutostí, to ovšem neznamená, že by herci nemohli používat plnokrevnější kreativity.

Jsou výstupy, kde se to daří: např. když politicus Bylbyrád v podání Zdeňka Velena a pseudobásník pelegrinus Vasila Fridricha s nevinností blbečků předvedou diskusní tanečky o životě a poezii. Nebo když stařík Corbaccio karla Pospíšila dává průchod tlesným potřebám.

Protagonista Ivan Řezáč svou roli zajímavě vystavěl, jeho kreace se však nevyvarují rutinního mlýnku na grimasy a pohybové gagy. Celá inscenace je plná divácky vděčných smíchopudných situací. Občas se jí podaří pár zásahů skalpelem, které obnaží lidskou špínu. K dokonalostí jí však chybí kompaktnější herecká i režijní soustředěnost.