Vltavský poledník - fejetony

00937541.jpeg
00937541.jpeg
Magazín o životním stylu. není zahrad jako "zahrádka" - zvlášť, když je to ve Vídni. Jak vznikaly "zelené plíce" v hlavním městě habsburské monarchie a jak se o zeleň ve Vídni pečuje dnes. Připravili Eliška Závodná a Jiří Kamen. Z pořadu vybíráme dva fejetony Jiří Kamena

Na Kahlenbergu s básníkem J.S. Macharem, zakladatelem optiky Josefem Petzvalem, nejkrásnější dívkou Vídeňského kongresu a dalšími

00938454.jpeg

"Úchvatný pohled jeví se oku s věže postavené na Kahlenbergu. Na jedné straně zdá se tonouti v moři zeleně imposantní Vídeň, a přes široký pruh Dunaje bloudí zrak po nedohledné rovině Moravského pole, ba jehož půdě bylo svedeno několik pamětihodných bitev... Z průvodce po okolí vídeňském..." Citát z bedekru použil jako motto své básně "Na Kahlenbergu" ze sbírky Tristium Vindobona Josef Svatopluk Machar. Jako by tím mottem chtěl naznačit, že Kahlenberg považuje nejen za místo historických dějů a básnické inspirace, ale také za kopec, o který by se měli zajímat i turisté. "Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat Koberec travnatý svěží, A město obrovské jak žena luzných vnad Tu na něm zhýřile leží;" Básník v duchu v tehdejšího přesvědčení českých literátů a politiků považuje Vídeň zhýřilou, línou ženu, Praha se těmto mužům jevila jako nezhýřilá panna, a to ze všech kopců vyskytujících se v okolí města. K tomuto zjištění Machar dospěl v cíli jednoho svého nedělního výletu, v časech svého úřednického působení ve zhýřilém městě. Ve ctnostné Praze byly úřednické platy nižší, proto se rozhodl pro to neblahé město. Básník turista smutně hledí směrem k Suchým Krutům na Moravském poli, kde padl Přemysl Otakar II. Odtud vidí širokou cestu k naší Bílé hoře. Ne každému turistovi hledícímu z Kahlenbergu do krajiny se vybaví verše českého básníka.

00938450.jpeg

Kopec Kahlenberg, česky Lysý vrch, na severovýchodním okraji Vídeňského lesa, se kdysi jmenoval Sauberg, Prasečí vrch, má slavnou historii. Stal populárním místem výletů už v dobách monarchie. Prošel tudy polský král Jan Sobiesky, jehož zásah do bitvy s Turky obléhajícími Vídeň v roce 1683, bitvu rozhodl ve prospěch křesťanských vojsk. Barokní kostel svatého Josefa se stal poutním místem turistů z Polska. "Rozbahněnými cestami Vídeňského lesa pochodovala křesťanská armáda tři od severu k Vídni. "Překročili jsme takové hory," psal polský král manželce, "že jsme nejen nestoupali ani nešplhali, ale drápali se vzhůru." Poté sugestivně popisuje vichřici, která prý málem srážela jezdce z koní, a pokračuje vyprávěním o výstupu na Kahlenberg, na tu "hanebnou horu, porostlou hustým a vysokým lesem, sráznou a neschůdnou." Sobiesky očividně přehání, neboť Vídeňský les v jeho popisu nabývá takřka alpské tvářnosti. Ve skutečnosti není k jeho překonání zapotřebí více námahy než k přechodu Brd," napsal v článku "Kahlenberg. Tichý svědek tureckého obléhání Vídně" Vít Vlnas. Z Kahlenbergu můžete při dobrém počasí zahlédnout první vrcholky alpských velikánů, včetně dvoutisícového masívu Schneebergu, nejvyšší hory Dolního Rakouska. Kopec neumožňuje jen výhledy do krajiny, ale disponuje i vlastními atrakcemi: rozhlednou z časů monarchie, své příznivce má hrob nejkrásnější vídeňské dívky z časů Vídeňského kongresu v roce l815 Karolíny Trauernwieserové, na jejímž hrobě na kahlenbergském hřbitůvku si můžeme přečíst slova jejího nešťastného ctitele: "Vy, která jste ztratila anděla, slitujte se nade mnou." Moderní hotel na Kahlenbergu nás příliš nenadchnul. Připadalo nám, jako by sem byl přenesen z jiného světa. V jeho reklamních materiálech se praví, že je ideálním výchozím bodem pro výlety v okolí Vídně a obchodní jednání. Kahlenberg je spojen s pobytem čestného člena Jednoty českých matematiků v Praze, rodákem ze slovenské Spišské Belé, Josefem Petzvalem. Tento zakladatel moderní optiky se ubytoval ve zrušeném klášteře na Kahlenbergu. Díky svému bydlení na kopci si vysloužil přezdívku "nejvyšší učenec města Vídně". Na univerzitu dojížděl na koni a ve volném čase šermoval. K jednoduchým výpočtům, kterých bylo mnoho a Petzvala by zdržovaly od jeho geniálních nápadů, mu rakouská armáda přidělila četu počtářů. Představa čety počtářů v uniformách na kopci Kahlenberg je jak z filmu režiséra Jana Švankmajera. Slovenský vynálezce je pohřbený na Ústředním hřbitově ve Vídni. Vídeňský les byl už na přelomu 19. a 20. století prohlášen za chráněné území, vyskytují se v něm původní lesní porosty, které v některých místech dokonce vytvářejí pralesní ostrůvky. Na naší výpravě na Kahlenberg jsme sice na žádný pralesní ostrůvek nenarazili, ale v lese jsme potkali slepýše a krásného mloka, kterého jsme si i vyfotografovali. O mlokovi se Machar nezmiňuje. Při pohledu na jih v básni Na Kahlenbergu, v Alp klín, básník spatřuje, jak modravý mušelín půvabnou ženu zde kreje...

Život na Ústředním hřbitově ve Vídni

O fascinaci Vídně smrtí existuje obsáhlá literatura. Píšou o ní spisovatelé Joseph Roth nebo Arthur Schnitzler. Egon Bahr se domnívá, že Vídeňáka poznáš podle jeho pohřbu. Vídeňská smrt je okázalá a nostalgická. Pompézní pohřby zavražděné císařovny Alžběty a později Františka Josefa předjímaly konec monarchie. Neméně výpravný pohřeb poslední císařovny Zity v roce 1989, jejíž rakev se vezla v osmispřežním smutečním kočáru vypůjčeném z muzea, působil nostalgicky, ale nechyběla příměs černé komedie. Ve Vídni existuje Muzeum pohřbívání, které před dvěma lety "oslavilo" sté výročí svého trvání. Podle knihy Život na Ústředním hřbitově, kterou v knižní řadě "Wien Momente" vydává ve spolupráci s ORF nakladatelství Schmidt, chodí rodiny s dětmi na celodenní výlety právě na vídeňský Ústřední hřbitov. Posluchač se teď možná ptá, jak souvisí tohle celkem známé vídeňské klišé o fascinaci města smrtí se zeleným zdravím metropole? Jednoduše: na vídeňském Ústředním hřbitově, jednom z největších hřbitovů v Evropě, roste deset tisíc stromů. A to ve vídeňské čtvrti Simmering, která zelení příliš neoplývá, výrazně vylepšuje parametry místa vhodného pro zdravý život, což zní mírně paradoxně, stále totiž mluvíme o hřbitovu. Deset tisíc stromů vytváří ideální prostředí pro vzácné představitele říše hmyzu, se štěstím, může návštěvník hřbitova, potkat králíky, zajíce, srnky, jezevce, bažanty, ježky, sovy, bažanty, kachny, slyšet slavíky... Ve výčtu bychom mohli dále pokračovat. Některá zvířata jsou zákonem chráněná. Vypravíte-li na Ústřední hřbitov ve Vídni, můžete nejen rozjímat u hrobů známých osobností: Beethovena, Petera Altenberga, na jehož hrobě si můžeme přečíst lapidární sdělení Miloval a viděl, Friedricha Torberga, zpěváka Falka, architekta Adolfa Loose, abychom vyslovili aspoň pár jmen, ale je klidně možné, že uvidíte zajíce, jak okusuje na hrobě macešky a když už nemůže aspoň je vytrhá ze země, protože zajíci mají z nějakých iracionálních důvodů spadeno právě na macešky a vůbec neberou v potaz, jestli rostou na hrobě rakouského prezidenta. Vytrhnou je ze země a hotovo. Nebo můžeme potkat dupajícího jezevce, který se ubytoval v areálu starého židovského hřbitova. Jeho až třicetimetrové podzemní chodby asi nevyvolávají žádné nadšení ve všech hřbitovních kruzích. 9. října 1986 Magistrát 11. vídeňského okresu, jak praví zpráva, usoudil, že stavy zvířat žijících v hřbitovních prostorách je třeba korigovat. Šlo samozřejmě o živočichy, kteří nefigurují na listině ohrožených druhů, tedy o bažanty, králíky a zajíce. V tu chvíli přichází na hřbitovní scénu dnes už mytická postava Johanna Baumgartnera, která vstoupila do knih a legend. Stalo se tak 20. ledna 1987 brzy ráno, kdy pan Baumgartner svou dvouhlavňovkou zastřelil osm zajíců, tři králíky a dvanáct bažantů. "Pan Baumgartner se rozhlíží kolem sebe, naslouchá různým zvukům, jeho pohled pátrá mezi listím, v ranním rozbřesku neproniknutelném," píše italský germanista Claudio Magris o svém výletu s panem Baumgartnerem do prostor vídeňského Ústředního hřbitova. "Může střílet kam se mu zachce, i mezi kříže a ještě čerstvé věnce, ale je opatrný; tato část hřbitova byla svěřena právě jemu a on je tu zodpovědný za broky a za případnou ránu vedle, která by rozmetala věčné světýlko nebo roztříštila andělíčka trpně bdícího nad hrobem. Kdyby tu za pár hodin, až se hřbitov otevře, našli příbuzní fotografii drahého zesnulého proděravělou jak sombrero ve filmovém westernu anebo náhrobní kámen potřísněný krví divokého králíka zasaženého v nepravou chvíli, věděli by, na koho se obrátit s rozhořčeným protestem... Dvouhlavňovka pana Baumgartnera ohrožuje pouze bažantí kohoutky, zajíce a divoké králíky, ale i ty podle zcela přesných pravidel. Rakousko bylo a je zemí pořádkumilovnou, takže povolení k lovu podléhá přísné kontrole, přestupky se tvrdě trestají a nemají tu jakoi v Itálii sváteční lovce, kteří v dětinském opojení z moci zabíjet pálí broky do zvěře i do lidí, a přitom by sami spíš než maceškožraví zajíci, zasluhovali zákrok pana Baumgartnera," napsal Claudio Magris ve svém Eseji "U těch druhých Vídeňáků" z knihy Dunaj, kterou do češtiny přeložila Kateřina Vinšová.

00938988.jpeg