Vlčí dítě líčí životní příběh východopruského děvčete
Co všechno zažila Liesabeth Otto, která se v sedmi letech ztratila zbytku své rodiny, vyslechla a zapsala Ingeborg Jacobsová, německá dokumentaristka, jež vyhledávala právě na tomto území svědectví původního německého obyvatelstva, pozůstalého tam po odsunu provedeném po roce 1945.
Východní Prusko bylo částí historického území zrušeného v roce 1947. Centrem Východního Pruska byl Královec, německy Königsberg, dnes rusky Kaliningrad, město, v němž se narodil Immanuel Kant, Richard Wagner nebo Hannah Arendtová.
Toulala se, žebrala, kradla
V roce 1945, kdy sedmiletá Liesabeth Otto opustila Wehlau, rodnou ves ležící v Kaliningradské oblasti, se ovšem zdálo, že německá část historie těchto míst má být co nejdříve vymazána a zapomenuta. „24. dubna 1945 moje matka umřela hlady a já jsem tenkrát měla ještě bratra a sestru, sestra pak taky umřela hlady. Šla jsem do Litvy, a pak jsem se do roku 1953 tak potulovala, někde žebrala, někde kradla… Za to jsem se dostala do dětského kárného tábora, nikoho jsem neměla, žádnou rodinu. Dva roky jsem byla ve městě Kinešma, to je střední Rusko, čtyři roky v Archangelsku, a pak ještě v trestném táboře pro dospělé.“
Liesabeth Otto se vrátila do míst svého utrpení
Ingeborg Jacobsová přijela do Kaliningradské oblasti v roce 1994, aby pro televizní stanici Deutsche Welle natočila dokumenty o osudech ruských Němců. Náhodně tehdy potkala Liesabeth Otto. „Vy jste tedy po druhé světové válce zůstala zde, vyprávějte nám o tom…,“ vyzvala filmařka starou ženu a ta začala vzpomínat. Ingeborg Jacobsová její vyprávění věrohodně převedla nejen do formy televizního filmu - s Liesabeth Otto projela místa, kterými před půl stoletím procházela, kde byla vězněna, odkud byla vyháněna - ale také vyprávěné zapsala jako svědectví krutosti nevyhýbající se ani slabým, nemohoucím, nevinným.
Získala dvojí občanství, zůstala Němkou v Rusku
Po všem utrpení, po propuštění z kárných a nápravných zařízení, se Liesabeth Otto usadila v místech, odkud pocházela. Vdala se, má dceru, vnuka. Dokonce našla svého otce, který žil v Německu. Mohla se za ním přestěhovat. Proč to neudělala? Odpovídá překladatel Petr Dvořáček: „To je to, co je na tomto příběhu velmi působivé, že není černobílý, ale má mnoho nuancí a faset. Ona se tam zkrátka necítila dobře. Jednak tamní společnost na ni nahlížela jako na cizinku, ba jako na ruskou špionku. V Sovětském svazu, protože tam vyrůstala, cítila, že má svoje kořeny. K tomu přispívala i rodinná situace, odcizila se i s příbuznými. Nakonec, po několikerém návratu do Německa a zpátky, skončila jako dvojí občanka, takže možnost pobývat má tam i tam.“ A k tomu obdivuhodně smířená Liesabeth Otto: „Spoustu let jsem vedla jiný život - vždycky jsem se dokázala postarat sama o sebe. A jak říkají Rusové, člověk jen tak nevymění kožich.“
