Vlámský spisovatel Dimitri Verhulst: Víra v krásu mě spasila

15. březen 2017
03821832.jpeg

Vlámský básník a spisovatel Dimitri Verhulst je považován za jednoho z nejlepších autorů své generace. Do povědomí čtenářů se zapsal jako enfant terrible, které se ve svých textech bouří a nesmlouvavě účtuje s dětstvím stráveným v dětských domovech.

Tvrdou realitu života Verhulst podává s nadhledem a vážná témata protkává neúprosným černým humorem. Nejinak je tomu i v románu Opozdilec, který v těchto dnech vychází v nakladatelství Odeon. Hlavní hrdina románu, 74letý knihovník na penzi Desiré Cordier, se v něm rozhodne předstírat stařeckou demenci a nechá se zavřít do ústavu. S nemalou dávkou cynismu pak popisuje, co ho k rozhodnutí přivedlo a jak jeho život v ústavu plyne.

Jak vás tento příběh napadl a kde se vzala potřeba zpracovat toto téma?

Na začátku této knihy se sešlo několik okolností. Všechno to začalo článkem, který jsem si přečetl v novinách. Jakýsi mladý, myslím, že 32letý Australan, prodal svůj život na e-bay. To se skutečně stalo. Ten muž byl nespokojený se svým životem, jeho žena ho opustila. A on zatoužil po novém životě, takže ten starý se rozhodl prodat. A to se vším všudy – se svými rodiči, přáteli, svou prací. Zní to jako ve špatném hollywoodském filmu, ale někdo si skutečně koupil jeho život. Pomyslel jsem si - žijeme ve zvláštní společnosti, ve zvláštní době. Můžeme si libovolně hrát se svými životy, můžeme snadno předstírat, být někým jiným. To se ostatně denno-denně děje na facebooku, kde každý sní o lepším, šťastnějším životě. Přestože tam lidé komponují své životy z reálných fotek, ze skutečných dovolených nebo svých zálib, přesto se jedná o fikci…

Chtěl jsem o tom vyprávět příběh, ale nevěděl jsem jak. A pak přišel moment, kdy má babička zestárla a potřebovala péči jiných. Navštěvoval jsem ji v domově důchodců a pokaždé, když jsem odcházel, říkal jsem si – můj Bože, to jsou tak smutná, ošklivá místa. Lidé tam nemají kvalitní jídlo a nezachází se s nimi dobře. A říkal jsem si „Proč“? Moje babička celý život platila daně. Máme přeci určitou smlouvu s vládou, že se o nás postará, až budeme staří. Navíc domovy důchodců jsou příšerně drahé. Je neuvěřitelné, jak drahé je zemřít. Pak mě pro všechny tyto prožitky a zkušenosti napadla metafora, a já začal psát svůj příběh. Tak tedy vznikl Opozdilec.

O Opozdilci se píše a mluví převážně jako o románu, jehož tématem je stáří, odcházení člověka. Pro mě je Váš román spíš o vzpouře. O vzpouře člověka proti neuspokojivému životu, proti mezilidským vztahům, které jsou nesmyslné, nenaplněné… Jedním z témat knihy je podle mě i potřeba uniknout před realitou, vyrovnat se s ní po svém. O čem je Opozdilec pro Vás?

03821852.jpeg
Spisovatel Dimitri Verhulst

V té knize je jedna klíčová věta. „Jediná věc je v životě horší, než litovat toho, co jsme udělali. A to litovat toho, co jsme neudělali.“ Myslím, že lidé o tom uvažují málo. Jednoho dne všichni zestárneme a budeme o tom přemýšlet. Pak si mnozí z nás řeknou: Nic jsem nepokazil, protože jsem to ani nezkusil. A to je smutná bilance. Druhá věc, o které jsem hodně přemýšlel, byl fakt, že staří lidé jsou dnes pod neuvěřitelným tlakem. Téměř jsme ztratili právo být nebo cítit se staří. Když dnes někdo zemře v sedmdesáti letech, říká se, že zemřel mladý. Tohle je něco nového. Dříve se lidé pokládali za staré v padesáti letech. Dnes se předpokládá, že i v šedesáti nebo v sedmdesáti budete stále aktivní, že budete informovaní, že budete sportovat… V tomto věku možná nepotřebujete nebo ani nechcete být aktivní nebo chodit běhat. Takže rebel je podle mě člověk, který řekne. Víte co? Jděte se všichni bodnout. Jsem starý a budu starý. Já si prostě sednu na židli a budu jen tak sedět. Mám na to plné právo. A takový rebel je i můj Opozdilec.

Výrazným rysem Vaší knihy je sice úsporný, ale o to údernější černý humor. Na téma umírání a smrti se díváte s odstupem a popisujete je velmi cynicky. Zdá se, jako byste je nebral a ani nechtěl brát příliš vážně. Jsou pro Vás cynismus a černý humor způsob, jak se s vážnými a nepříjemnými věcmi v životě vyrovnat? Jak si od nich vytvořit odstup? A dalo by se říci, že je to Vaše životní filosofie?

Svým způsobem ano. Nepochybně v sobě mám velký zásobník cynismu a sklon vysmívat se neštěstí a bídě. To znamená především jedno - že jsem schopen smát se vlastní ubohosti nebo utrpení. Už jako mladý jsem si vyvinul určitou strategii přežití, která mi umožňovala vysmívat se všemu špatnému nebo zlému, co se kolem mě dělo. Nejsem cynik v pravém slova smyslu a nemám rád cynismus pro cynismus. Cynismus by měl být užitečný, měl by vést k nějakému řešení. Měl by provokovat, otevírat oči, dovést nás k dalšímu kroku. Pak jsem schopen věřit v cynismus. Ale jen se věcem vysmívat – to k ničemu není a rozhodně to nestačí.

Teď z Vás promluvila zkušenost, kterou jste udělal v raném dětství. Vyrůstal jste sám, v dětských domovech. Těmto zkušenostem jste také věnoval své první tři knihy. Je to pro Vás už uzavřené téma?

Myslím, že svému dětství už nejsem schopen se dál věnovat. Vše bylo řečeno. Faktem je, že svým způsobem se k tomuto tématu vracím neustále. Například teď znovu píšu o domově. Hodně přemýšlím o tom, že místo, které znám nejlépe, je místo, kde jsem vyrostl. Dětský domov, kde jsem žil s dalšími dvaceti lidmi, které jsem si nevybral. To jsem si prožil, a je dost možné, že jednoho dne se do té situace vrátím znovu, až budu v domově důchodců… Je to svým způsobem stále živé a v mém psaní se to hlásí ke slovu stále znovu.

Román Opozdilec, v němž Verhulst uvažuje mimo jiné nad stářím a odcházením člověka, vychází v těchto dnech v nakladatelství Odeon. Dimitri Verhulst představí svůj román dnes večer v Praze v Centru současného umění DOX, a to od 19. hodin ve Vzducholodi Gulliver. Připravena je diskuse s autorem a četba z knihy.

Ve Vaší zatím poslední knize s názvem Spoo Pee Doo reagujete na aktuální hrozby terorismu. V jednom rozhovoru jste řekl, že terorismus je zásadní hrozbou současnosti, silou, která usiluje o zničení základních hodnot západního světa. A že pokud nemáme řešení, je nutné odpovídat na tyto činy literaturou. Jak může literatura bojovat s terorismem?

Tím, že nabídne krásu. Vím, že je to naivní, a já jsem naivní člověk. Ale to si chci rozhodně ponechat. Protože víra v krásu mě drží při životě. Víra v krásu mě svým způsobem spasila. A já chci tuto zkušenost, toto přesvědčení sdílet s druhými. A to je důvod, proč jsem tuto knihu vydal bez jakékoli zmínky o ní. Jednoho rána se objevila v knihkupectvích, aniž by o ní někdo věděl. Chtěl jsem udělat takový bombový útok – ovšem ne prostřednictvím bomb, ale prostřednictvím literatury. Je to naivní a mrtvé lidi to sem nevrátí. Jsem přesto přesvědčen, že umění a literatura hrají v současném světě velmi důležitou roli. A bezpochyby mají moc věci měnit.