Vlakem do Výmaru po stopách francouzské literární historie

Vlakem přijížděli z okupované Francie vybraní literáti na mezinárodní konferenci, aby tak vyjádřili svou loajalitu s nacistickým režimem, aby zachránili své blízké, anebo aby si zkrátka udělali příjemný výlet. Po stopách francouzské literární historie pátrala Ladislava Chateau a výsledkem je soubor esejů Vlak do Výmaru, s podtitulem: Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem.

„Procházím-li městem, rue Lauriston už není obyčejnou pařížskou ulicí, když vím, že zde sídlilo gestapo. V rue de Rivoli bývala redakce jednoho z nejštvavějších týdeníků Je suis partout. A kousek dál v rue des Pyramides zase bydlel vrchní velitel německých vojsk na území Francie Dietrich von Choltitz.“

Není důležité, kdo a proč kolaboroval

Dějiny zanechávají stopy, a tak prochází-li jimi vnímavý pozorovatel třeba po desítkách let, jako by odezírat dění, které se pod povrchem skrývá: „Stopy, o kterých se zmiňuji, vypovídají o Paříži a své době, stejně jako Eiffelovka, Notre-Dame nebo Marat a Robespierre. Při procházce městem stačí nahlédnout do některého domu, paláce, tichého dvorku, kde se po dlouhá léta nic nezměnilo, a náhle se ocitneme v jiném čase…“ Ladislava Chateau zprostředkovává pohled do „jiného času“, vymknutého z normálu, do doby druhé světové války, kdy i z okupované Francie vyjížděl „vlak do Výmaru“. Je to příběh skutečných cest, které francouzští spisovatelé podnikali na mezinárodní spisovatelskou konferenci, skrze niž chtěl Joseph Goebbels, ministr propagandy nacistického Německa, vzbudit dojem přízně, nebo alespoň loajality kulturních pracovníků vůči říši. Ale zároveň jsou tu naznačeny souvislosti a okolnosti, v jakých přežívala a realizovala se francouzská kultura a literatura.

Kdo kolaboroval z nadšení a kdo pro to, aby zachránil rodinného příslušníka, u koho se životní názor prolnul s dílem a kdo si své tvůrčí nadání uchoval mimo konkrétní realitu? Možná nejde o přesnou odpověď. Možná je důležitější připomenout. Tak jako Ladislava Chateau: „Nevyhledávala jsem ta místa proto, abych opakovala historická fakta nebo hledala příčinu toho, s čím už nelze nic dělat, chci jen připomenout některé skutečnosti, které nám ve zmatku přítomnosti zcela unikají.“