Vládce - svůdce svého lidu

31. leden 2018
volbyzeman_danelova3_180111-181339_dp.jpg

Uf! Prezidentské šílenství máme za sebou. Nastal čas sbírání raněných, léčení vítězů a ohlédnutí po bojišti; doba nutkavé analýzy příčin prohry a výhry, čas hodnocení z odstupu − bez emocí euforicky radostných i bez pocitů zklamání, zloby, nenávisti.

Co se tedy Češi během volby hlavy státu o sobě dozvěděli? Většinová část české společnosti touží po hlavě státu jako charismatické autoritě. Někdo by mohl říci, že to tak není, protože téměř polovina hlasujících voličů (rozdíl 150 tisíc hlasů je z hlediska sociologického marginální) volila civilnějšího kandidáta, ale i mezi touto těsnou menšinou vládli ti, jimž u jejich kandidáta chybělo charisma. Blíže neurčité kouzlo osobnosti, z něhož vyrůstá přesvědčovací síla i majestát prezidenta.

Max Weber se mýlil, když předpokládal, že v moderních společnostech vycházejících z moci rozumu postupně zvítězí autorita civilní, která staví na analýze a rozumové argumentaci. Rozum možná odkouzlil (entzaubern) přírodu a udělal z ní předmět technického zpracování, už ale nedokázal odkouzlit společnost a vypudit z ní figuru (kouzelného) Vládce, jíž se i v moderním Česku přičítají nadzemské schopnosti jakéhosi vysvobození či zbavení se tíhy svobody, kterou pak za nás nesou jiní, vnitřně silnější, charismatické autority. Česko v těchto volbách propáslo možnost přejít od charismatického pojetí prezidentství k jeho civilní, občanské formě.

prezidentske-volby-2_180127-181555_ace.png

Spor, který se i vnějškově projevoval konfliktem mezi „vědeckým sucharstvím“ civilního kandidáta a zábavnou rétorickou performativitou obhájce prezidentského titulu. Civilní prezident zjevně nenaplňuje Čechy nadšením, neboť zbavuje figuru prezidenta monarchistického kouzla.

Češi potřebují průvodce lidu − demagoga −, který neomylně ukazuje směr a pak buď krásně svádí, nebo odpuzuje a tím zase přitahuje, vyvolává emoci, kterou lid od svého Vládce potřebuje.

„Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne,“ soudil Napoleon Bonaparte.

Jakou výhodu přináší charismatická, demagogická autorita právě zvoleného prezidenta těm, kteří ho volili? Z civilního pohledu nic (kromě právě teď osudově chápaného jmenování premiéra), protože prezident zůstává limitován ústavou; z pohledu charismatické podstaty, kterou této roli přičítáme a kterou současný i minulý a koneckonců i předminulý prezident naplňovali, je tomu jinak.

Estetika prezidentské volby

Pražský hrad (ilustační foto)

V pátek a v sobotu se devět kandidátů na prezidenta utká mezi sebou i o přízeň voličů. Bitva o obsazení Pražského hradu na dalších pět let pravděpodobně vyvrcholí až ve druhém kole o dva týdny později. Pro českou společnost to bude zjevně „osudová chvíle“, která zásadním způsobem ovlivní její budoucnost.

Prezident charismatik vyzdvihuje ty, kteří podlehli jeho kouzlu, z demokratického stínu (nejsou-li v něm, staví je do centra pozornosti: „in the limelight“). Dává jim pocit moci a propůjčuje jim hlas, který postrádali. Náhle hovoří ti, kteří nebyli slyšet, kteří mlčeli nikoli proto, že nemluví, nýbrž proto, že v systému civilní politiky jejich hlas nezaznívá.

Efekt zviditelnění a propůjčení hlasu (charismatik probouzí Růženku z politického spánku), který popsal francouzský filozof Jacques Ranciere, je jedinou výhodou, kterou český prezident může těm, kdo ho poslechnou, přinést. Není to málo, ba je to nejvíc, neboť, jak připomíná Ranciere, v této změně pole viděného a slyšeného spočívá skutečná politika! Tady vzniká, teprve zde se děje, nejen jako boj o uznání, ale o zobrazení na politické scéně vůbec. Vše ostatní je správa a technologie řízení.

V průzkumu pole po bitvě jsme se dostali do místa největšího paradoxu naší čerstvé prezidentské volby. V zájmu zviditelnění a možnosti být slyšet (třeba na chvíli) většina voličů znovu předala svou svobodu charismatické autoritě, která se nyní, jako tolikrát v minulosti, bez kontroly postará o její naplnění. Sotva se politika zjevila − mizí.

Vrací se tak dějinné echo Spinozovy základní otázky politické filozofie: „Proč lidé bojují za svou služebnost tak tvrdošíjně, jako by bojovali za svou spásu?“

Zbavit se služebnosti znamená opustit charismatickou autoritu a převléct ji do civilního, občanského hávu. Tudy, řečeno jiným klasikem, vede cesta z otroctví ke svobodě. Od okouzlení Vládcem k rozumu občana, dodal by Baruch Spinoza, neboť: „Občanská svoboda je omezena zákony v zájmu ostatních občanů. Svoboda není bezuzdnost. A je tím větší, čím více se řídí rozumem.“

Psáno pro Hospodářské noviny

  • Kultura
  • Komentář
  • Kultůrblok