Vítězové a neporažení karlovarského festivalu
Příběh jednoho ze soutěžních snímků letošního 41. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary charakterizovala porota jako "bitvu, v níž není vítězů", což platí nejen o pozoruhodně sevřeném finském rodinném dramatu Mrazivé město, ale tak trochu i o hlavní festivalové soutěži hraných filmů.
Byla totiž pozoruhodně vyrovnaná, úspěšně se vyhnula propadákům, ale neměla ani výrazné, vyčnívající vrcholy. Zmíněná vyrovnanost se však zároveň usadila v horních patrech kvality, z patnácti soutěžních titulů mohlo aspirovat na přední ocenění čtyři či pět děl, a pokud by si je odnesly i jiné než ty, jejichž autory pozval moderátor při závěrečném ceremoniálu na pódium, patrně by to nikoho příliš nezarmoutilo.
Filmaři se už dávno naučili řemeslu, osvojili si širokou škálu tvůrčích postupů, umějí si vypůjčovat (někdy přitom úspěšně předstírají, že s parodickým či jiným záměrem citují), přebírat či recyklovat, co se už osvědčilo. Teď jde hlavně o to, kdo přijde s něčím aspoň trochu novým a překvapivým: ať už jde o základní nápad, sílu příběhu či naléhavost myšlenky, nebo o formální kreaci, která tu ještě nebyla. Z tohoto zorného úhlu slušně obstálo hned několik soutěžních snímků.
Z globálního hlediska na první pohled zaujalo pár vzájemně spřízněných pozoruhodností. Například značný počet autorských filmů - režiséři byli zároveň autory scénáře (americký, bulharský, íránský, ruský, švédský příspěvek). Většina titulů čerpala námět ze současnosti či nedávné minulosti (nejvýše z osmdesátých let minulého století), pouze ruský Tranzit se odehrával převážně za druhé světové války. Zajímavé bylo i silné zastoupení skandinávských zemí - byli tu Finové, Švédi i Norové; přičemž pouze v norském filmu občas zasvitlo slunce, ostatní se odehrávaly v depresivním zimním městě a skličujících interiérech, jejichž atmosféra ostatně určovala i děj. Několika snímkům dominovaly děti, "hrálo se" tu o jejich osud a budoucnost. Výrazné hrdiny-literáty a umělecké prostředí si vybraly dva soutěžní tituly.
Jaké filmy byly nakonec oceněny? U francouzské Dcery té druhé (autorský film Virginie Wagonové získal zvláštní uznání) je třeba ocenit, jak se podařilo do devadesáti minut úhledně poskládat dramatický příběh. Nešťastná a hledáním posedlá matky, které kdysi unesli dítě, se po mnoha letech marného pátrání konečně domnívá, že je mu na stopě. Do příběhu se vešla i vcelku nosná a humánní - byť nepříliš původní - myšlenka o významu biologické a "pěstounské" matky, nechybí ani detektivní motiv. Do správných rukou se dostala Cena za režii pro norsko-dánského třicátníka Joachima Triera - jeho Repríza vnesla do soutěžní sekce mladý pohled na svět i na filmařinu. Invenčně pojednané snažení hrdinů o smysluplnou seberealizaci, hledání životního stylu a zápas o místo na slunci v intelektuálských houštinách norské bohémy určitě festivalového diváka nenudil.
O tom, že na vrcholcích soutěže bylo dost těsno, svědčí i nepříliš obvyklé udělení Zvláštní ceny poroty hned dvěma filmům: Hřebejkově Krásce v nesnázích a bulharskému Vánočnímu stromu scénáristů a zároveň režisérů Ivana Cherkelova a Vasila Živkova. Kráska v nesnázích se líbila také publiku (i když v diváckém hlasování překvapivě zvítězil dokument Slováka Marko Škopa Jiné světy, což lze jen uvítat tím spíš, že snímek zabodoval také u dokumentární poroty). K filmu Jana Hřebejka se vrátíme po zářijové premiéře, nyní snad jen tolik, že by mu slušela i některá z hereckých cen, výtečné výkony předvedli Jiří Schmitzer nebo Emília Vašáryová.
Bulharští tvůrci se v povídkovém Vánočním stromu vrátili k někdejší metodě cinéma verité, aby v působivě komponovaných zkratkách zachytili momentky ze života současného Bulharska. Ačkoliv osudy jednotlivců mohly být v krátkých příbězích jen letmo naznačeny, autorům se podařilo zachytit je ve významných situacích, vzájemně konfrontovat různé sociální vrstvy i životní postoje; jedni se smiřují, druzí se pokoušejí bojovat, další hrají vabank či naopak rezignují. Osudy jednotlivců propojuje cesta mohutného smrku, určeného pro vánoční výzdobu hlavního města. Autoři střídají tlumenou nenápadnost postav a příběhů se scénami syrově drastickými, dokumentaristický přístup k realitě s dramatickým dějem. Celkový dojem - místy silná výpověď, jindy mírné rozpaky.
Hlavní cena pro americký (rovněž autorský) film Sherrybaby je trochu překvapení, ale rozhodnutí poroty pro komorní, "nehollywoodské" dílo je správné a pro budoucnost filmových soutěží inspirativní. Příběh je dobře napsán a pěkně natočen, byť jde o autorčin debut, a působí velice sympaticky. Mimo jiné i proto, že své hrdiny nesoudí a má otevřený konec. Bez statutární ceny zůstalo už zmíněné finské Mrazivé město o zdánlivě bezdůvodném rozpadu manželství a rozbitých životech i jímavě čistá íránská road movie Sbohem, živote, vyznačující se i působivou kamerou. Doceněn nebyl ani pozoruhodný, typicky ruský "film-román" Alexandra Rogožkina (tvůrce Svérázu národního lovu či Kukušky) Tranzit. Pravda, rozsah filmu (téměř 150 minut) budí podezření, že porota neměla trpělivost vydržet až do konce - film působí místy opravdu zdlouhavě. Nicméně nepostrádá uznáníhodné kvality: věrohodné rozehrání vztahů mezi členy posádky tranzitního letiště včetně bývalých politických vězňů, moudrý poklid domorodých Čukčů v protikladu k neurotickému válečnému provozu základny, stejně tak i půvabné ztvárnění rodících se vztahů mezi americkými letci (či spíše "letkyněmi") a sovětskými vojáky.
Když je soutěž tak vyrovnaná (čest a sláva programovému týmu Evy Zaoralové!) jako letos v Karlových Varech, nezbývá než poopravit citát z úvodu: stala se "bitvou", kde bylo víc vítězů než oceněných.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
