Vít Zdrálek: My jsme přece neměli kolonie (úvaha o koloniální imaginaci)
My jsme přece neměli kolonie, opakuje se čas od času argument hájící naši neochotu podílet se na řešení uprchlické a migrační krize.
Řešení problému rád přenechám jiným, ale pokusím se na věc podívat z úhlu, který je mi jako afrikanistovi zabývajícímu se kulturou a zároveň otci malých dětí bližší.
„Č“ jako černoch, „E“ jako Eskymák, „I“ jako indián… Ano, řeč je o knížkách dětských abeced. Při listování těmito, bez nadsázky, malými výtvarnými a poetickými veledíly se mi nezřídka otvírá kudla v kapse.
Knížky mě totiž zaměstnávají nutností dětem neustále vysvětlovat, že třeba naprostá většina Afričanů už opravdu hodně dlouho netančí v banánových sukýnkách kolem ohňů, ale spíš řeší hodně podobné věci, jako my všichni, chodí do práce a ve volném čase kouká třeba na fotbal, nebo že Eskymáci už podobně dlouho zase nebydlí v iglú, a že s těmi indiány a jejich pernatými čelenkami je to celé také už hodně dlouho docela jinak.
Zlatá éra africké hudby ožívá se skupinou Afrisa International
Afrika je kontinent po hudební stránce natolik pestrý a bohatý, že cizincům zůstává řada místních stylů utajená a objevují je až se zpožděním. Příkladem je vůbec první moderní panafrická hudební vlna, která se před 50 lety šířila z Konga do dalších afrických zemí a zastihla i Evropu, Spojené státy a karibské ostrovy.
Proč jen autory a autorky vtipných básniček a důmyslných ilustrací nenapadne, že třeba to zpropadené „Č“ by mohlo pro jednou zastupovat i něco jiného než Afričana definovaného na základě barvy pleti, tedy jako „černocha“, navíc vyobrazeného ve stylu koloniální imaginace konce 19. století?
Jako otrlý čtenář a prohlížeč této literatury jsem si každopádně dlouho myslel, že mě už jen tak něco nepřekvapí. Onehdy jsme ale s dětmi listovali jednou takovou skvostně vypravenou abecedou a mě se udělalo mírně nevolno. Zarazil jsem se tentokrát u písmene „G“ jako generál.
Ústřední obrázek zobrazuje mohutnou postavu nacpanou do modré uniformy s metály a výložkami, rozvalenou na pohovce. Hnědý obličej s nezaměnitelně opičími rysy nepříčetně zírá na glóbus natočený na africký kontinent. Vedle pohovky stolek se starým gramofonem, na zdi reklamní plakát na gumu nazvanou Golem, všechno na „G“, jak důvtipné…
Na protější stránce se nacházejí dvě pětiverší, v nichž, asi že to je všechno taky tak pěkně na „G“ a aby nebylo mýlky, figuruje „generál Gorila“, který „rozumu moc nepobral, mozek má celý z gumy, což mu přemýšlení tlumí“, ha ha. Pod básní se nachází úkol s textem a obrázkem do řady vyrovnaných afrických zvířátek ve vojenských mundůrcích vyděšených oním africko-opičím generálem, který si je „měří přísným pohledem“. Dítě má podle míry vyděšenosti jednotlivých zvířátek najít toho, „nešťastníka“, na kterém si generál „zchladí žáhu“ a který „bude vytírat chodby v celých kasárnách.“ Ha ha.
Kateřina Havlíková: Africké pojetí času a úcta k předkům
Charakterizovat Afriku nějak obecně snad ani nejde. Obrovský kontinent nabízí neuvěřitelně kontrastní rozdíly doslova na vzdálenostech i pouhých kilometrů.
Hlavní obrázek je vyveden v hnědých a hnědožlutých tónech a, stejně jako báseň na protější straně a jako estetika celé knihy, odkazuje k exotizující poetice první poloviny 20. století. Konstantinu Bieblovi jeho poetistickou sbírku S lodí jež dováží čaj a kávu ale nikdo nevyčítá, napsal ji totiž v roce 1928. Stejně, obviňovat třeba Toyen z rasismu kvůli obrazu Ráj černochů z roku 1925 by byl hloupý anachronismus. I když, na druhou stranu, obě díla zajímavě vypovídají o hloubce zvnitřnění koloniální imaginace u nás navzdory tomu, že jsme žádné kolonie neměli. My se tu ale bavíme o knížce, která vyšla v roce 2010, a to je ten problém.
Co je špatně? Zobrazování Afričanů jako hloupých opic s naturálními choutkami, které se v postavách vojenských potentátů realizují ve výbuších nekontrolovaného hněvu na níže postavených, to vše v nostalgicky zamlžené auře éry obchodů zbožím koloniálním je dnes prostě problém. Troufnu si říci, že něco takového by v jakékoli zemi, která bývala koloniální mocností, vyjít nemohlo.
Ne proto, že by to zakázala nějaká cenzura, ale proto, že takový blud by tam prostě ve 21. století většinu lidí ani nenapadl. Proč? Protože právě každodenní kontakt s konkrétními živými Afričany a Afričankami kombinovaný s historickým povědomím o kolonialismu a jeho důsledcích podobně nejapné představy prostě vylučuje.
Ano, kolonie jsme opravdu neměli, a díky Bohu za to, ale domnívám se, že tím pevněji u nás zakořenila tato vpravdě historická koloniální imaginace. V naší relativně uzavřené a kulturně jednobarevné společnosti ji totiž nemá kdo každodenně vyvracet. Tím větší důležitosti nabývá vzdělávání, které by rozvíjelo nejen faktografické znalosti o skutečné africké historii a kultuře, ale právě i určitý typ citlivosti.
Jaké důsledky totiž mohou zkušenostmi či znalostmi nekorigované stereotypy mít třeba ve veřejném mínění a v politice, vidíme všude kolem sebe. A ano, myslím si, že to začíná už u těch dětských knížek.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
