Višnový sad ve Slováckém divadle – recenze

24. září 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02348624.jpeg

Režisérka Oxana Smilková vstoupila do Slováckého divadla s pověstí specialistky na ruskou klasiku. Jen na zdejším jevišti už uvedla Čechovova Racka a Lermontovovu Maškarádu ve verzi Arbenin, inscenace plné obraznosti, které prokázaly, že ruské dramatice rozumí jako málokdo.

Uvedení Višňového sadu tak ve světle velkých očekávání možná nezapůsobí jako událost sezony, ale v cestě za Čechovem hledá poctivě aktuální výklad a přesahy. Příběh o zchudlé majitelce panství Raněvské, která se vrací na své venkovské sídlo z Paříže, interpretuje Smilková jako podobenství o destrukci vztahů a lidských životů dneška. V inscenaci zaniká nejen staré Rusko, ale i archaický svět se svými ideály lidské družnosti, soucitu a víry. Lidé hledají smysl života a lásku, ale zbývá jim jen deziluze.

I při vědomí této základní myšlenky zdá se být první polovina inscenace koncepčně neujasněná. V hereckém projevu se vydává příliš mnoha směry, což je pro diváka nepřehledné. Přesah k dnešku prozrazuje vrčení automobilů při příjezdu panstva nebo moderní kostýmování sluhy Jaši, jenž v podání Davida Vaculíka směle používá třeba také mobilní telefon. A vedle toho je tu jakási klaunská stylizace guvernantky Charlotty alias Alžběty Kynclové, která po jevišti vláčí živého psíka, nebo starosvětská odevzdanost sluhy Firse, což je – zřejmě s ohledem na překvapivou taneční vsuvku – tentokrát úloha pro studenta činoherního herectví Davida Janoška.

Ve druhé polovině inscenace oplývá řadou působivých a hlavně čitelných obrazů. Paří mezi ně např. scéna, v níž někdejší poddaný Lopachin oznamuje křepčícímu panstvu, že v dražbě koupil jejich sídlo. Smích se tu střídá s okamžiky hrůzného prozření, bujaré veselí s tragikou. Možná ještě silněji pak působí scéna kácení višňového sadu, kterou doprovázejí zvuky motorových pil.

Višnový sad přitom od začátku symbolizuje prostor krásy a starých dobrých časů. Výtvarník Jevgenij Kulikov jej ztvárnil s pomocí průsvitných plastových turniketů, z nichž vyrůstají trsy rozkvetlých větví. Na procházejících postavách sice ulpívají všudypřítomné pavučiny, ale pořád je to zbytek krásy, kterou evokují také okvětní plátky v podobě papírových konfet nebo starožitné panenky a hrnečky v průsvitných poličkách.

Jakkoli je patrná snaha a pracovitost celého souboru, figurou, která udává vyznění celku, je Lopachin Tomáše Šulaje. Na jedné straně je tento zbohatlík vítěz, neboť se chlapecky raduje ze zisku vytouženého panství, na straně druhé poražený, když majetnickým přístupem k Raněvské ztrácí zbytky její náklonnosti. Raněvská Anny Pospíchalové je půvabná a noblesní dáma, která však emocionálně strádá. Vrchol jejích útrap představuje působivá scéna, v níž se pokouší sblížit Lopachina se svou adoptivní dcerou Varjou v podání Terezy Novotné: výsledkem je trapnost a definitivní odcizení.

Hradišťská inscenace Višňového sadu je silnější ve své tragické finální poloze než v komických tónech první poloviny. A její vizuální stránka působí přesvědčivěji než interpretačně rozostřené obrysy některých hereckých charakterů.

autor: David Kroča
Spustit audio