Vinohradský Krejčovský salon
Poslední premiérou Divadla na Vinohradech v uplynulém roce byl Krejčovský salon. Francouzský herec a dramatik Jean-Claude Grumberg v něm v roce 1979 zachytil situaci své matky, kterou s ní ve čtyřicátých letech jako malý chlapec spoluprožíval: od konce války až do počátku padesátých let marně čekala, zda se její židovský manžel vrátí z německého koncentráku.
Ač samo čekání je spojeno s jistým napětím, k výraznějšímu dramatickému účinu jej autor nevyužil. Soustředil se především na plastické vylíčení charakterů, které Simona, hlavní hrdinka hry, potkává v krejčovském salonu, do něhož koncem války nastupuje. Role jeho zaměstnankyň nabízejí dámské části vinohradského souboru příležitost vykreslit svérázné figurky, jejichž prostřednictvím je evokována atmosféra prvních poválečných let. (Přispívají k ní i "retro" kostýmy Lucie Loosové.)
Daniela Kolářová dodává upjatosti a rigiditě maloměšťácké paní Laurence, která se cítí být nad své kolegyně v salonu společensky povznesena, odstín citlivosti vůči životním prohrám, a tím ještě účinněji odkrývá nenaplněnost a prázdnotu jejího osudu. Zlata Adamovská utváří svou Giselu jako přetíženou matku dvou dorůstajících dětí. Za její neprůbojností tušíme trápení, které jí dennodenně přináší soužití s primitivním hrubcem. Marie Lucie Juřičkové je prostá, možná trochu naivní, leč milá dívka, která nachází své štěstí v mateřství. Tedy v tom, co Heleně - postarší družce majitele salonu - zůstalo upřeno a co nahrazuje alespoň mateřským porozuměním pro své švadlenky. Dobré srdce paní Heleny umí naštěstí Jiřina Jirásková svou uměřeností a jistou dávkou uštěpačnosti ochránit před sentimentem. Leona, který salonu šéfuje, črtá hostující a česky mluvící Marián Labuda v expresivních a rychle se proměňujících polohách: srdečný, něžný a takřka mazlivý medvídek se během vteřiny umí proměnit v šelmu supící zlostí, která se - sotva z ní opadne vztek - stává andělem nadnášeným růžovými představami i vlastní výmluvností. Nejvýraznější hrdinkou je mladá, zpočátku snad lehkomyslná a jen po zábavě toužící Mimi. Simona Postlerová svým propracovaným výkonem zdařile postihuje její proměnu z frivolní dívky ve zralou, svobodomyslnou ženu, která je ohleduplná vůči strádajícím, ale která také umí drápkem svého vtipu narušit sebeuspokojení a obnažit bezcitnost zdánlivě ctnostných.
Simona, okolo níž se vše točí, je obdařena ryze nedramatickými vlastnostmi - dokonalostí, trpělivostí a laskavostí. Andree Elsnerové, jež ji ztvárňuje, tedy mnoho příležitostí nenabízí. A to ani tehdy, když se sbližuje s Žehličem, který se na rozdíl od Simonina muže z koncentráku vrátil a jemuž Pavel Rímský dodal svým takřka minimalistickým projevem ráz tajemné postavy odkazující k dramatu holokaustu. K dramatu, které ve hře zůstává - bohužel - jen tušeno.
I když režisér Petr Novotný pomohl interpretům rozvinout i skrytější záhyby charakterů a v inscenaci akcentoval prvky jemné komiky, učinit z mozaiky "povahopisů" plnokrevný příběh se mu nepodařilo, stěží podařit mohlo. Autor totiž ani zdaleka nevyužil všechny možnosti, jež mu látka, po níž sáhl, nabízela, a ve svém Krejčovském salonu ji střihl do podoby konvenční konverzačky, jejíž smysl nijak nepřekračuje horizont "dobré lidové zábavy".
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
