Viktorovi je devět, měří metr osmdesát a je děsně inteligentní
Jedno z nejvýznamnějších divadelních děl francouzského surrealismu uvede 11. června pražské Divadlo v Dlouhé. Hru Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci režíroval Jan Mikulášek.
Ve své době kontroverzní text poprvé inscenoval autorův souputník Antonin Artaud v pařížském Divadle Alfreda Jarryho. Premiéra ale skončila velkým nepochopením a byla také posledním představením této scény. Později se ovšem hra na jeviště vrátila, na česká poprvé v roce 1966, kdy ji uvedla Městská divadla pražská v režii Václava Hudečka.
V nejnovějším nastudování Divadla v Dlouhé se v hlavní roli představí Jan Meduna Viktor je nadprůměrně inteligentní a nadprůměrně vysoké dítě. Vyrůstá ale ve velmi průměrné rodině. Při oslavě jeho devátých narozenin se seběhne řada absurdních událostí, které jasně ukážou prolhaný a falešný svět dospělých. Dětská bezelstnost a upřímnost Viktora i jeho šestileté přítelkyně Ester k tomu významně přispívá. Titulní roli v Divadle v Dlouhé ztvárňuje Jan Meduna. Na postavu dítěte se podle svých slov nijak speciálně nepřipravoval. Viktora ale v žádném případě nevnímá jako běžné naivní děcko. A vlastně prý ani není zas tak bezelstný, naopak je dospělejší, než dospělí, kteří ho obklopují.
Kritika konvencí jako věčné a vděčné témaV souladu se surrealistickým textem je i režie Jana Mikuláška. Ten se v Divadle v Dlouhé neobjevuje poprvé. Ke spolupráci na inscenaci Vitracova textu ho vyzval dramaturg Štěpán Otčenášek. Hra Viktor aneb Dítka u moci Jana Mikuláška zaujala: „Je to zábavná hra, kombinuje spoustu různých prvků, je bohatá, barevná, střetává se tam tragédie s fraškou. Je to surrealistická hra, ale není nesmyslná, vychází z parodie společenských konvencí.“
Scéna hýří pestrými barvamiVýprava Marka Cpina, pravidelného spolupracovníka Jana Mikuláška, je velmi významnou složkou inscenace. Po sněhobílé scéně s průsvitnou stěnou, za kterou září žárovky maskérských stolků, se prohánějí podivné figurky v pestrobarevných parukách a šatech. Barvami na jevišti hýří i Jan Meduna. Práci s Janem Mikuláškem si velmi pochvaluje, režisérský pohled je podle něj velmi obrazivý a i když dává hercům dostatek volnosti a je zároveň oporou díky nenápadnému, ale pozornému dohledu.
