Vieux Kanté a Abou Diarra: Inovátoři spirituální lovecké hudby z Wassoulou

Zatímco už nežijící Kanté debutuje albem Young Man’s Harp, kolekcí skladeb o kterých se předpokládalo, že jsou navždy ztracené, Diarra triumfuje s Koya, vynikajícím mixem malijské tradice, blues, funky a elektroniky.

Když Alata Brulaye v šedesátých letech složitě laditelnou prastarou harfu donsongoni upravil do podoby kamalengoni, jakoby otevřel hráz tajemného rybníka. Na svět se v tu chvíli vyvalila spirituální lovecká hudba z kraje Wassoulou, která představuje jednu z nejstarších pentatonických hudebních forem Afriky: zajišťuje přízeň duchů, paralyzuje zvířata a zaručuje úspěšný lov.

Šestistrunná kamalengoni, nazývaná harfa mladých, patřila najednou všem bez rozdílu. Vymknula se z hájemství duchů a načrtnula scénář vzniku nové malijské popmusic, šířící se z Wassoulou po celé zemi intenzitou amerického rock’n’rollu a narušující monopol griotů.

Vieux Kantého s Abou Diarrou to vždy táhlo k blues. Nicméně ani slepota Kantému nebránila inovovat nástroj a z šesti strun se dostat až ke dvanácti, což mu umožnilo převést na kamalengoni hráčské postupy kytarových bluesmanů, včetně typických skluzů, rytmických úderů do strun a ohýbání tónů. Viz brilantní skladba Sans Commentaire, sedmiminutová esence Kantého umění; až nepochopitelného, uvážíme-li, že se na harfu naučil sám, jen podle poslechu rádia.

Nedává trochu smysl, že sítem archivních hledačů z labelu Stern’s nahrávky Noumoussy Soumaora, jak znělo Kantého pravé jméno, dosud neprošly, a těžko se lze také smířit s tím, že mimo Mali neznámý génius musel odejít tak brzy, v jednatřiceti. Kdyby album Young Man’s Harp vyšlo dnes, měl by bez debat zaděláno na hvězdnou kariéru.

Vieux Kanté |foto: Banning Eyre

Abou Diarra nastoupil ke Kantému do učení na sedm let, a první léta od něho stále dokola slýchával, že ke hraní na veřejnosti ještě nedospěl. A když už ano, bylo pozdě. Musel se po jeho smrti rozhodnout sám. Brzy se dostal do dobrých manažerských rukou a už v roce 2008 mohl s podporou Francouzského institutu vyrazit koncertovat do Evropy a pět let nato s výborným albem Sabou a kapelou Donko Band prorazit na mezinárodní scénu.

Vytáhlý hráč a uhrančivý zpěvák Diarra pojmenoval třetí album Koya po matce, své první zasvětitelce do lovecké hudby. Její hlas slyšíme ve skladbě Koya Blues. V žánrovém rozletu se Diarra nemusel držet zpátky.

K výbojnějšímu akcentu plnokrevného malijského blues s chutí proloženého africkým funkem a ženským sborem, rockem a decentním využitím samplů, ho přivedl francouzský producent a eklektický programátor Nicolas Repac, dobře známý z moderně znějících alb malijské zpěvačky Mamani Keita. A když dojde na syrové blues, zazáří jiný Francouz, hráč na foukací harmoniku Vincent Bucher, letitý parťák asi největšího žijícího malijského bluesmana Boubacara Traorého.

Výkladů pro Diarreho pan-malijskou hudbu se najde určitě dost. Na vytyčování žánrových hranic totiž nelpí, ale jedno přehlédnout nelze: přemostění mezi rytmy z Wassoulou a nádherností mandinských griotských eposů rozezvoněných strunami kory hostujícího malijského hráče Toumani Diabateho.