Vidět a nevidět
Po scéně Švandova divadla se namáhavě šourá manželský pár v otrhaných a špinavých šatech. Co chvíli klopýtají a slepeckou holí ohledávají prostor kolem sebe. Na tváři jim však nepřestává zářit široký úsměv. Tak smutně ironicky působí obraz irského venkova kolem roku 1900.
Irské divadlo zažilo na počátku 20. století mohutnou vlnu národního obrození. Země začala prosazovat svou uměleckou nezávislost na Anglii. Jedním z prostředků boje za samostatnost se mělo stát i národní drama. John Millington Synge se řadí mezi autory, kteří prokázali kvalitu irského dramatu. I o sto let později jeho hry stále lákají. Naposledy tento dramatik oslovil umělecký soubor Švandova divadla na pražském Smíchově. Ten se rozhodl sáhnout po méně známém Syngeově kusu. Hra Studna světců byla v Čechách uvedena pouze jednou, a to na scéně Národního divadla před více než 80 lety.
Studna světců odráží oblibu fantaskních a folklórních motivů v první vlně nástupu irské dramatiky. Idylka jako z pohádky: dva žebráci posedávají klidně na rozcestí a skrze zvuky i vůně okolní krajiny obdivují všechny krásy světa. Také vůči sobě navzájem nešetří lichotkami. K naprosté dokonalosti jim chybí jen to, aby mohli všechnu tu nádheru vidět na vlastní oči.
Přání se stane skutečností. Potulný mnich (Milan Kačmarčík) vykoná zázrak a vrací muži i ženě zrak. Oba slepci prohlédnou obrazně i doslova. Skutečnost se ale někdy snu nevyrovná. Navíc celá vesnice se dlouho bavila na účet Martina a Mary Doulových. Namluvili jim neskutečné pohádky o kráse a dokonalosti jejich partnera. Zrak oba starce zklame. To, co působilo jako krásné, se náhle zdá být ošklivým. Svět je podivně omšelý. V pražské inscenaci tento pocit podporují nejen kostýmy, ale i celá scéna. Žádná zelená travička, ani vzrostlé stromy, nýbrž smetiště plné plechovek a olámaných holých větví. Studna vytvořená z velkých pneumatik. Místo krásného muže a ženy si tváří tvář stojí dva špinaví a otrhaní bezdomovci.
Viděný svět je škaredý a nedokonalý. Neláká ani příroda, ani lidé. Režisér Michal Lang ve své inscenaci ukázal vesnici coby groteskní obraz lidí zmítaných davovou hysterií. Za povrchní kráskou Molly (Zuzana Norisová) se táhne horda nadšených chlapců a závistivých dívek. Jako opičky napodobují i nepatrnou grimasu na tváři své hvězdy. Fanatický světec s krvavými stigmaty po těle je obdivován s bouřlivostí hodnou pro rockovou star.
Idealismus není na místě. Ani Martin Doul (Stanislav Šárský) nepůsobí dojmem toho nejúžasnějšího člověka pod sluncem. Euforie ze zázračného prozření vystřídá kruté odsouzení vlastní ženy. Opovrhuje fyzickou prací pro kováře Timmyho (Zdeněk Velen) a místo ní se s výrazem mlsného kocoura točí kolem Timmyho snoubenky Molly. V mozaice lidských nešvarů se tak nakonec nejlépe vyjímá Mary Doulová (Věra Galatíková). Ačkoliv její tvář pokrývá už nějaká ta vráska, Mary zůstává roztomile koketní. Trošku marnivá, jinak z hloubi duše dobrosrdečná a milující žena. Tolerantně odpouští Martinovi, aby oba spočinuli (znovu slepí, ale znovu šťastní) na rozcestí.
Vidět pro ně znamenalo ztratit rozum. Nevidět rovná se znovu získat "zrak". Zfanatizovaný dav si ovšem žádá další zázrak a Doulovi jsou nuceni stát se již podruhé pokusnými králíky v této léčbě. Mary a Martin odmítají, a proto jim nezbývá než utéct. Vesnici opouštějí s obviněním na rtech. Skutečná slepota netkví v prázdných očích, ale v prázdném srdci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
