„Vídeňský expert“ Vladimír Čech zemřel 4. prosince 2015 ve věku nedožitých 72 let

03528319.jpeg
03528319.jpeg
Když se zeptáte pravidelného posluchače Českého rozhlasu Vltava, konkrétně Mozaiky, kdo donedávna nejčastěji referoval o operních či koncertních produkcích jihomoravského regionu a vídeňských kulturních „svatostánků“, dozvíte se jméno: pan Vladimír Čech z Brna.

Ač byl jeho hlas ve vysílání nepřeslechnutelný, málokdo o něm ví něco víc. „Můj život není naplněn aférami,“ tvrdil. Narodil se v roce 1944 v Brně. Když si vybíral svou první vysokou školu, stěží by někdo předpokládal, že bude jednou oblíbeným recenzentem. „Byl jsem v technice antitalent, tak jsem si podal přihlášku na VUT obor slaboproud, protože jsem se domníval, že mi trocha vzdělání v tomto směru neuškodí.“ Poslední ročník spojil se studiem muzikologie a teatrologie, kde v pátém ročníku nastoupil do kulturní rubriky Brněnského večerníku, současně přispíval do Lidové demokracie, spolupracoval s rozhlasem. V Malém divadle hudby v Brně začal s poslechovými pořady – nejprve s klasickou hudbou, tu později rozšířil na heavy metal a pop. S tímto objížděl celé tehdejší Československo.

„ Uvědomoval jsem si, že když udělám jeden pořad o opeře, že má minimální počet repríz, kdežto pro učňovská střediska, pro kluby, kde se prezentovala hardrocková či heavymetalová hudba, tak tam že je živná půda.“ Jeho slova potvrzují lidé milující rockovou hudbu, kteří na něj a jeho „poslechovky“ dodnes vzpomínají.

Od roku 1982 byl Vladimír Čech na volné noze. V Praze si udělal nejvyšší stupeň „přehrávek pro spíkra a moderátora“, sice musel dál chodit na povinné přezkušovací komise, měl ale svým způsobem volné ruce. „Přednášel jsem také diskžokejům problematiku klasické a populární hudby, to bylo zajímavé.“

03528321.jpeg

V roce 1990 začal Vladimír Čech jezdit do Vídně, na operu a koncerty. V roce 2000 zavolal do Českého rozhlasu Vltava, zdali by neměli o jeho recenze zájem a od té doby platil za vídeňského znalce. Měl spoustu ohlasů: „Řada lidí si také píše o radu, nejen na co do vídeňské opery zajít, ale také jak se tam nejsnáze a nejlevněji dostat. Je ale těžké radit, každý má jiný vkus, každému se líbí něco jiného…,“ přiznával. Ve Vídni nacházel hudební uspokojení. Neměl možnost sledovat Českou filharmonii, Praha pro něj byla svým způsobem daleko, ale vídeňské filharmoniky považoval za světovou „klasu“. Navíc tím, že hrají ve Vídeňské státní opeře, tak jen podtrhují výjimečnost rakouské operní instituce.

Laťku postavenou vysoko ve Vídni pak ale nenasazoval ve stejné výši doma. Nebyl ani vyznavačem přenosů z Metropolitní opery, ty nazýval podvodem a byl přesvědčený, že: „jsou plné technických berliček.“

Ovšem Vladimír Čech se nesoustřeďoval jenom na rakouskou metropoli, jezdil hlavně po Moravě, občas zavítal na pozvání i do Čech. Průměrný počet jím navštívených kulturních akcí za týden byl zhruba čtyři až pět, v době festivalů i sedm! Pořadatelé koncertů znalí vysílání vltavské Mozaiky, ho obvykle chtěli mít i na svých akcí. Popularita tedy rostla, a pan Čech dodává: „… a někdy roste i ostuda“.

03528320.jpeg

Posluchači na něm velmi často oceňovali, že vnesl do recenzí humor. Z jeho vstupů se nejen spoustu věcí dozvěděli, ale i se u nich pobavili. „Nesnažím se takto prvoplánově vtipkovat, já jsem naopak někdy překvapen, že to, co říkám s vážnou tváří, má takové vyznění,“ dodával Vladimír Čech upřímně. Na otázku, řídí-li s nějakým krédem, odpovídal odmítavě, ale jedno ho přece napadlo: „…vždycky může být hůř.“

Podle článku z cyklu Tváře před mikrofonem publikovaného v Týdeníku Rozhlas.