Většinou se snažím, aby každá věc měla vtip. Osudy keramičky Kláry Adamové
Pochází z umělecké rodiny. „Maminka Olga Babrajová byla malířka, sochařka a keramička. Její povaha byla spíš melancholická,“ řekla v jednom v rozhovoru. „Otec Konrád Babraj – sochař, byl člověk nadaný velkým humorem… Mám po něm doma pěkné portréty matky, babičky a mne, ale větší radost mi dělá malá soška František z Assisi čte z bible na poušti mravencům.“ Poslechněte si rozhlasové vzpomínání keramičky a architektky Kláry Adamové.
Dělala pantomimu, byla manekýnkou, propadla big-beatu a učila se hrát na kytaru, hrála jednu z titulních rolí ve filmu Ladislava Helgeho První den mého syna s Vladimírem Pucholtem, vystudovala architekturu, vdala se za architekta Jiřího Adama, autora třeba budovy VZP naproti starému autobusovému nádraží v Brně. Keramiku se naučila dělat v ateliéru u své matky, její první prováděcí projekt byla klasická hospoda, do které navrhla také výzdobu: keramické karty na stěnu inspirované klasickými hracími kartami. Má ráda humor kreslířů Saula Steinberga, Borna, Mikulky a Šlitra.
V Osudech vzpomíná na své přátelství s herečkou Vlastou Chramostovou, která byla druhou manželkou jejího otce, nebo návštěvu zámečku v anglickém Suffolku, kde žila její kamarádka Alexandra z Brna se svým manželem, vnukem německého císaře Viléma II. Pruského. Vypráví o podivuhodné atmosféře 60. let minulého století v Československu. Vybavuje si život umělců v časech normalizace a svůj život v umění. Posluchač ocení i její smysl pro humor. Pobaví se při jejím vyprávění o vystoupení britské rockové skupiny Manfreda Manna v Uherském Hradišti v roce 1965.
Svět její keramiky, jejích hrníčků, květináčů, džánků, konvic, váz, šachových figurek a šperků je groteskní. Ráda porušuje hranice žánru. Její keramické předměty mají blízko k plastice.
Já mám hrozně ráda lidi, lidské ručičky a nožičky, připadají mně roztomilejší, když jsou malé.
Klára Adamová
Klára Adamová si své konvice a vázičky bez antropomorfních tvarů – tedy bez nožiček, ručiček, kníratých obličejů – neumí ani představit. Někdy ovšem, protože autorka nesnáší stereotyp, „idylu“ polidštěného nádobí poruší vpád konvic s kůží pravěkých ještěrů, konvic, které mají blízko ke tvaru mořských lastur nebo říčních škeblí nebo k uzrálým dýním, a divák znalý keramiččina díla se lekne a ptá se, kam se poděly ty drobné ručičky a obličejíky? Ne všechny keramické výtvory Kláry Adamové vás obestřou poetickým humorem, její šachové figurky – slepičí vajíčka se skořápkami, ze kterých vystupují lidské obličeje – ve vás vyvolají obavu: co když se po nějakém tahu z figurek-vajíček vyklubají nějaké podivné bytosti?
„Divácky“ nejúspěšnější jsou její keramické květináče-domečky. Existují v mnoha variacích, daří se v nich drobnolistým pokojovým keříkům a spojuje je tajemství, které tyto drobné stavby, v jejichž interiérech koření rostliny, evokují. Tak trochu mi ty tajemné keramické domečky připomínají domy v noci na Magrittových obrazech. Obrazy jiného malíře, Gustava Klimta, Adamová „převede“ do keramické podoby, tu rozbije a z keramických střepů pak skládá své vázy „klimtovky“.
„Klimtovky“ ovšem neaspirují na virtuozitu vídeňského malíře. Kláře Adamové se líbí deformace a pokřivení. Připadá jí, že když je něco dokonalé, tak to nemá ten správný výraz.
Klára Adamová žije a tvoří v Omicích u Brna v domě, který navrhl její manžel, architekt Jiří Adam. Kuchyň a krb obložila vlastními keramickými kachlemi, každá z nich je originálem, na kterém se při bližším ohledání můžete potěšit drobnou nedokonalostí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka