Vesmír miniaturních objektů. Tim Spooner vytváří divadlo pomocí elektřiny, magnetů a chemických reakcí
Nečekané vlastnosti různých materiálů a skupenství odhaluje ve svých představeních britský performer, konceptuální umělec a scénograf Tim Spooner. Své počínání ve scénickém prostoru ale neoznačuje ani za herectví ani loutkoherectví. V Praze vystoupí v Experimentálním prostoru NoD s představením Telescope. Mikroskopickou kameru v něm používá k odhalení vesmíru miniaturních objektů manipulovaných pomocí magnetů, elektřiny a chemických reakcí.
Svou pozornost primárně koncentruji na konstrukci samotných loutek a mechanických objektů. Paradoxně v centru mého zájmu nestojí představení jako takové, ale objekt, který sám vytvářím a ke kterému si pak sám nacházím cestu. Baví mě kombinovat různé materiály a sledovat, jak na sebe vzájemně reagují. Zkrátka mě fascinuje pocit z toho, že něco vytvářím, něčemu novému vdechuji život. To mě bavilo už jako malé dítě.
Tim Spooner
Skrze divadlo objektů a loutkové divadlo jste se ale také zákonitě musel začít věnovat herectví a vůbec zabývat myšlenkou bytí v jevištním prostoru. Vnímáte hereckou složku jako součást vašich inscenací?
Původně jsem si myslel, že přístroje, mechanismy a pohybující se objekty budu jen manipulovat, dávat jim směr, zkrátka že budu jen takovým nenápadným demiurgem celého toho mechanicky komplikovaného systému. Nakonec jsem se mu ale musel podřídit a v podstatě se stát jeho součástí. Musel jsem se také zmechanizovat. Tudíž si nejsem jistý, jestli sám sebe vůbec můžu nazývat hercem. Stále přemýšlím o tom, jaká je vůbec role člověka v takovém typu inscenace.
Čtěte takéJediným muzeem plynárenství v Česku provází lampář, který ručně rozžíná lampy na Karlově mostě
Raději se za svými objekty, loutkami a mechanismy schováváte, nebo naopak sám sebe upřednostňujete?
Mým cílen je stát se součástí celého procesu. Takže mé postavení v inscenaci je vždy nejednoznačné. Tak například v nejnovější inscenaci The Voice of Nature je počátek představení v podstatě především o mně, protože na sebe strhávám veškerou pozornost diváků jen tím, že stojím čelem ke zdi v zadní části jeviště. Celou dobu se pak držím na periferii vymezeného scénického prostoru, ať už v přední nebo zadní části jeviště. Jsou to momenty, v nichž jsem jako performer v podstatě velmi zranitelný a bezbranný a právě tyto emoce mě ve vztahu ke složitému mechanickému systému mých loutek a objektů zajímají nejvíce.
Specifický je především způsob manipulace s loutkami a objekty, které uvádíte do pohybu rukou nebo také elektrickou energií. Mají ve vašich inscenacích tyto dva typy manipulací s předmětem i různé významy?
Všechny prostředky, které k manipulaci s předmětem či objektem využívám, jsou zamyšlením nad významem člověka a jeho sílou. Je to hledání rovnováhy mezi tím, co dokáže lidská ruka a tím, co si vyžaduje daný materiál. Pokud s materiálem komunikuji skrze elektrickou energii, nebo třeba pomocí magnetů, musím sledovat, jak na tyto pohyby reaguje samotný předmět a jakým způsobem si žádá, aby byl uchopen nebo jinak manipulován. Vnímám to tak, že si s daným materiálem a objektem vytvářím vztah a zároveň věřím tomu, že mu dávám určitou svobodu. V praxi to znamená, že tyto objekty jsou tak trochu mimo mou kontrolu, přičemž je nechávám způsobit něco nečekaného.
