Věřit slovu a používat ho jako zbraň. Cyrano pojmenovává všechny aktuální neduhy, říká režisér Martin Františák

24. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martin Františák

Mít jasno v hodnotách. Mít koncept, ale soubor na něm neuvařit. Mít etický i umělecký metr, drzost, odvahu, komunikační schopnosti a taky umět čekat. To jsou podle Martina Františáka důležité dovednosti uměleckého šéfa. Jaké plány má se souborem Švandova divadla, který vede od roku 2019? Co jej zaujalo na příběhu sira Nicholase Wintona, jenž na Smíchově ožije příští rok? I o tom mluvil ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Proč dnes sahat po více než sto let staré divadelní látce, jakou je Cyrano z Bergeracu od francouzského dramatika Edmonda Rostanda? Příběh známého milostného trojúhelníku aktuálně uvádí pražské Švandovo divadlo v novém přebásnění soudobého britského dramatika Martina Crimpa. „Je to dráždivé, srozumitelné, tenhle Cyrano by mohl běhat kdesi v Bronxu nebo v okrajových ulicích Paříže. Jedná slovem a pojmenovává konkrétní neduhy vládnoucích skupin. To všechno mě lákalo. Ve spolupráci se skladatelem Ivanem Acherem, který výstupy kadetů vybavil beatboxem, to celé získalo adrenalin,“ popisuje režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák.

Hadry, kosti, kůže - Luboš Veselý, Miroslav Hanuš

V pozici vedoucího smíchovského souboru je od sezony 2019/2020, přičemž u publika a kritiky zabodovala hned jedna z prvních inscenací Hadry, kosti, kůže o soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě. I o ní ve Vizitce mluvil, stejně jako o tématech, která jej jako režiséra dlouhodobě zajímají: jak žít, ne jen existovat. Důstojný a kvalitní život ve vztazích. Sexuální obtěžování. V plánu má dramatizaci knihy Dějiny násilí od Édouarda Louise, ale také třeba příběhů rodiny Homolkových. „I pobavit diváka je dobré. Je to jedna z funkcí divadla, divadlo by mělo osvobozovat. Zábava je navíc řemeslně jedna z nejtěžších,“ dodává.

Underground ve Valmezu

Martin Františák je rodák z Valašského Meziříčí. Hudba tamní Mňágy a Žďorp na něj byla příliš popová, a tak se angažoval v tvrdších kapelách. Zároveň ale chodil do místního dramaťáku k paní učitelce Milušce Plesníkové, jejíž přístup měl k „amatérskému divadlu s lucerničkou“ dost daleko. „Bylo to podhoubí undergroundu. Měla spoustu cédéček, přes ni jsem se seznámil třeba s hudbou kapely Dead Can Dance. Vedle toho ležela řada zajímavých knih, například o zenovém buddhismu, na ně člověk jinde nenarazil. Poprvé jsem se u ní setkal také s The Living Theater a zjistil jsem, že divadlo může být i něco jiného než chození a mluvení lidí v kostýmech.“

Režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák

I na JAMU pak potkal řadu zásadních pedagogů, mezi které patřil i Arnošt Goldflam. Ze studenta dramatické výchovy, jenž ale sbíral zkušenosti i jako občasný herec, se nakonec díky Goldflamovu ponoukání k autorskému psaní stal režisér. Jako o svém klíčovém kusu pak mluví o autorské inscenaci Doma, již v roce 2007 v Národním divadle režíroval Michal Dočekal. „Psal jsem to jako reakci na konkrétní místo v době, kdy se tam děly zlé věci. Rušila se sklárna, přišla nezaměstnanost, vlna sebevražd. Byla to autentická výpověď,“ odkazuje k osudům lidí, kteří přišli o místo ve valašské sklárně Karolinka.

Spustit audio

Související