Věřit slovu a používat ho jako zbraň. Cyrano pojmenovává všechny aktuální neduhy, říká režisér Martin Františák

Proč dnes sahat po více než sto let staré divadelní látce, jakou je Cyrano z Bergeracu od francouzského dramatika Edmonda Rostanda? Příběh známého milostného trojúhelníku aktuálně uvádí pražské Švandovo divadlo v novém přebásnění soudobého britského dramatika Martina Crimpa. „Je to dráždivé, srozumitelné, tenhle Cyrano by mohl běhat kdesi v Bronxu nebo v okrajových ulicích Paříže. Jedná slovem a pojmenovává konkrétní neduhy vládnoucích skupin. To všechno mě lákalo. Ve spolupráci se skladatelem Ivanem Acherem, který výstupy kadetů vybavil beatboxem, to celé získalo adrenalin,“ popisuje režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák.

Hadry, kosti, kůže - Luboš Veselý, Miroslav Hanuš|foto:Jakub Jíra

V pozici vedoucího smíchovského souboru je od sezony 2019/2020, přičemž u publika a kritiky zabodovala hned jedna z prvních inscenací Hadry, kosti, kůže o soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě. I o ní ve Vizitce mluvil, stejně jako o tématech, která jej jako režiséra dlouhodobě zajímají: jak žít, ne jen existovat. Důstojný a kvalitní život ve vztazích. Sexuální obtěžování. V plánu má dramatizaci knihy Dějiny násilí od Édouarda Louise, ale také třeba příběhů rodiny Homolkových. „I pobavit diváka je dobré. Je to jedna z funkcí divadla, divadlo by mělo osvobozovat. Zábava je navíc řemeslně jedna z nejtěžších,“ dodává.

Underground ve Valmezu

Martin Františák je rodák z Valašského Meziříčí. Hudba tamní Mňágy a Žďorp na něj byla příliš popová, a tak se angažoval v tvrdších kapelách. Zároveň ale chodil do místního dramaťáku k paní učitelce Milušce Plesníkové, jejíž přístup měl k „amatérskému divadlu s lucerničkou“ dost daleko. „Bylo to podhoubí undergroundu. Měla spoustu cédéček, přes ni jsem se seznámil třeba s hudbou kapely Dead Can Dance. Vedle toho ležela řada zajímavých knih, například o zenovém buddhismu, na ně člověk jinde nenarazil. Poprvé jsem se u ní setkal také s The Living Theater a zjistil jsem, že divadlo může být i něco jiného než chození a mluvení lidí v kostýmech.“

Režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák |foto:Jessica Petrů

I na JAMU pak potkal řadu zásadních pedagogů, mezi které patřil i Arnošt Goldflam. Ze studenta dramatické výchovy, jenž ale sbíral zkušenosti i jako občasný herec, se nakonec díky Goldflamovu ponoukání k autorskému psaní stal režisér. Jako o svém klíčovém kusu pak mluví o autorské inscenaci Doma, již v roce 2007 v Národním divadle režíroval Michal Dočekal. „Psal jsem to jako reakci na konkrétní místo v době, kdy se tam děly zlé věci. Rušila se sklárna, přišla nezaměstnanost, vlna sebevražd. Byla to autentická výpověď,“ odkazuje k osudům lidí, kteří přišli o místo ve valašské sklárně Karolinka.